| Description |
Vznik bronchopleurální píštěle je jednou z nejvážnějších pooperačních komplikací po plicních resekcích. Drobné netěsnosti – aik leak, v linii sutury plicního parenchymu se hojí zpravidla spontánně i za cenu nutnosti dlouhodobější drenáže. Tato může být i bez nutnosti klasické hrudní drenáže při využití jednosměrného ventilu napojeného na hrudní drén – Heimlichova chlopeň. Jen výjimečně si tyto netěsnosti vyžádají operační revizi s resuturou parenchymu, s případným pojištěním sutury tkáňovým lepidlem. Zpravidla k netěsnosti dochází technickou chybou na predilekčně postiženém plicním parenchymu (předně bulózním postižením plic). Dojde-li však ke vzniku bronchopleurální píštěle, tato si zpravidla vyžádá následné chirurgické ošetření. Četnost výskytu bronchopleurální píštěle po pneumonektomii se pohybuje v rozmezí od 2 – 12% (Shields, Miller). Vznikne-li následně empyému pohrudniční dutiny, jedná se o velmi závažnou komplikaci. Jen 20% se vyhojí píštěl spontánně. Ke vzniku bronchopleurální píštěle významně přispívají tyto rizikové faktory: neoadjuvantní chemoterapie, těžké kuřáctví, CHOPN, chronická bronchitis, kachexie, alkoholismus, jiné vážnější interní onemocnění (diabetes mellitus,….). Velmi důležitá je prevence vzniku píštěle. Je to předně správná konstrukce sutury pahýlu bronchu. Zásadní je vitalita pahýlu, v případě pneumonoktomie je nutno dodržet požadavek krátké délky ponechaného pahýlu hlavního bronchu. V případě pneumonektomie je doporučováno překrytí bronchiálního pahýlu. Je možno použít pleuru či perikard, stěnu cévy, svalový lalok, pleurální lalok. Dojde-li ke vzniku empyemu v souvislosti se vznikem píštěle, chirurgický léčebný postup je následující. Drenáž s lokální i celkovou antibiotickou léčbou. Nedojde-li k sanaci, následují další chirurgické postupy a to Clagettova operace – otevřená drenáž, Elloeserova operace – toileta s konstrukcí pleurostomatu. V případě přetrvávající píštěle tuto nutno ošetřit, uzavřít. Technika sutury či plombáže bronchu je za užití omenta – omentoplastika sec. Kiricutu či svalu – muskuloplastika, z interkostálního svalu. Velmi důležitá je po sanaci empyemu i následná redukce a vyplnění pleurálního prostoru svalovinou z důvodu prevence vzniku sekundárního empyemu, či též jako další způsob definitivního uzávěru píštěle. Nejčastěji je používán rotační lalok m. latissimus dorsi 40%, dále rotace m. pectoralis maior 20-30%, m. serratus anterior 10 -15%. Technika ošetření spočívá i v kombinaci s Andrewsovou torakoplastikou - resekcí žeber. Autoři předkládají obrazovou dokumentaci a prezentují i vlastní klinické zkušenosti.
|