Pohled severovýchodně od Sněžného, asi dvanáct kilometrů od Nového Města na Moravě, poutá modrá kopule radaru. Málokdo si už dnes vzpomene, že na jeho místě kdysi stávala turistická chata a Buchtův kopec se v zimě měnil na lyžařský areál. Jak pustne, a navzdory známkám alespoň nějaké péče zarůstá křovinami, pomalu se zapomíná i na to, že v krajině, v níž se kdysi při natáčení pohádky Obušku, z pytle ven! procházel Ladislav Pešek, stávalo sanatorium. Nejdřív sloužilo nemocným s tuberkulózou, postupně léčebné kvality zdejšího vzduchu začaly lákat i pacienty s dalšími plicními onemocněními, až se nakonec areál proměnil v léčebnu dlouhodobě nemocných, než byl v roce 2011 definitivně uzavřen. Celkem jedenapadesát let se na „Buchťáku“ o pacienty staral doktor František Bárta, z toho dvě dekády léčebnu vedl jako ředitel. Osudy jeho rodiny připomínají ty ze Všech dobrých rodáků, další české filmové klasiky, která se v regionu natáčela. I navzdory nežádoucímu třídnímu původu byl v mládí přece jen přijat na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, jako první rodák ze své obce vysokou školu vystudoval, a přestože nikdy nebyl členem komunistické strany, dosáhl vedoucí pozice. Na podzim oslaví významné životní jubileum, devadesáté narozeniny, zatáčky v lesích nad Novým Městem však vybírá s jistotou veterána rallye. A protože paměť mu také pořád slouží, vydali jsme se na Buchtův kopec proti proudu času oživit vzpomínky, které by nebylo radno zapomenout.
Narodil jsem se v roce 1934 ve Velkých Janovicích. Měl jsem čtyři roky obecné školy, a ještě za führera jsem nastoupil do měšťanky, která byla na pět let, ale já šel po čtyřech letech na biskupský gympl do Brna. Jenže soudruzi ho pak zavřeli, nás vyházeli a poslali nás zpět do Nového Města. A v třiapadesátém, kdy jsem maturoval, jsme byli jediný ročník, co neměl tablo. Vyfotili jsme se totiž v kvádrech, na což nám soudruzi řekli, že takhle ne, chraň nás pánbůh, jestli to prý někde vystavíme, že musíme ve svazáckým. Na to jsme ale řekli zase my, že ne, a tak jsme byli bez tabla.
Jak pak vedla vaše cesta na lékařskou fakultu?
I když se důvody asi nabízí, tak vlastně nevím proč, ale napoprvé jsem nebyl přijat. Takže jsem chvíli pracoval v Bystřici nad Pernštejnem v lihovaru a pak jsem v Brně nastoupil do Laboratoře pro výzkum obratlovců Akademie věd u profesora Kratochvíla na Vysoké škole zemědělské (dnešní Mendelova univerzita – pozn. autora). Lákali mě, ať u nich zůstanu, ať si udělám zemědělskou nebo lesnickou, ale já nechtěl, i když mě ta práce bavila.
Co myslíte, že byly ty důvody, proč vás hned nevzali na lékařskou fakultu?
Rodiče byli soukromí zemědělci, měli jsme čtyři hektary, a nevstoupili do družstva. Otec, ten byl protirežimní celou dobu, takže měl problémy a byl tvrdě ostrakizovaný. Za války byl protifašistický bojovník a schovával partyzány. Po válce byl nestraník, pak vstoupil do lidové strany, a protože uměl mluvit a znal celkem slušně paragrafy, jako tajemník národního výboru obhajoval na okrese zemědělce, kteří od JZD dostávali tresty za neplnění kvót, které ani splnit nemohli. Kdo si to nepamatuje, tak neví, co to bylo za svinstvo… Vím, že táta měl i nějaké kontakty v Praze, které mu poskytovaly informace, ale nikdy mi neřekl víc, jen mi odpovídal: „Co nevíš, nemůžeš říct.“ Takže já se zpětně, když si to všechno promítám, divím, že mi to všechno prošlo, protože moje sourozence už na vysokou školu nevzali.
Co vás pro medicínu nadchlo?
Už jsem kolikrát přemýšlel, jestli si vzpomenu na něco konkrétního, ale vlastně nevím. Děda byl perfektní lidový veterinář, který kurýroval dobytek, který už jiní odepsali, ale nemyslím, že by mě tímto až tolik ovlivnil…
Když vás po období stráveném na zemědělské škole nakonec přece jen přijali na lékařskou fakultu, při studiích už jste kvůli svému třídnímu původu problémy neměl?
Ale ano, měl, měnili mi třeba obor. Měl jsem všeobecný, ale strkali mě na zubní. Jiné spolužáky se snažili dostat na hygienu nebo se museli po prvním ročníku poroučet do Prahy. Vždycky jsem se vzbouřil, ale měl jsem taky – nemůžu říct známé, spíš blízké – lidi, kteří nade mnou asi nějak drželi ochrannou ruku. Vzpomenu například jednoho faráře, který byl velký znalec vína a měl v Čejkovicích svůj sklep, kam jezdila odborná hierarchie… Já sice nevím, jestli se za mě dokázal přimluvit, mně nikdy nikdo nic neřekl, ale vždycky jsem se ze všeho nějak dostal. Jinak studijní problémy, ty jsem neměl…
Jak jste vnímal společenské klima druhé poloviny padesátých let, která se nesla ve znamení utužování komunistické totality?
Tak stalo se třeba, že spolužáka cestou z menzy sbalila STB a dvě hodiny ho držela na Lenince (v sídle STB na dnešní Kounicově ulici – pozn. autora) kvůli nějakému mému dopisu, ale člověk měl v té době na tyhle věci už tak nějak čuch. Jinak bych řekl, že společenské klima bylo celkem únosné. Já jsem měl výhodu, že jsem v Novém Městě bydlel se spolužákem (Karlem) Čadou, který, než zemřel, šéfoval u svaté Anny ORL. On byl o tři ročníky výš, byl sportovně dobře vybavený, a už když jsem nastoupil do prváku, mě zatáhl do vodáckého a lyžařského oddílu, takže jsem pak reprezentoval školu v lyžování. Měl jsem druhou výkonnostní třídu v obřím slalomu. Poslední závody jsme odjezdili ve Vysokých Tatrách, kde jsme strávili fantastických deset dnů za trvale modrého nebe a z Lomničáku jsme jezdili šusem až dolů do hotelu. Ještě dva roky po studiích jsem pak měl slevu na vleky. A díky lyžování jsem se taky na lyžařském kurzu v Jeseníkách seznámil s manželkou, která je o 8 let mladší a studovala zubní lékařství.
Na jaké vyučující z fakulty dodnes vzpomínáte?
Samozřejmě největší problém byl profesor (Karel) Žlábek. Anatomie byla na dva roky a byla na ní největší úmrtnost. A pak ještě na experimentální fyziologii. Jakmile tohle člověk zvládl, tak už se to dalo…
„Všichni šéfové poliklinik a nemocnic byli v KSČ, takže když jsem se účastnil nějakých shromáždění, seděl jsem se svou sekretářkou bokem, pili jsme kafe a ostatní zatím jednali v rámci své stranické skupiny. Všichni jsme se přitom pracovně znali, takže to bylo i trošku komické.“
František Bárta
Když jste odpromoval, byl jste rozhodnutý, že se vrátíte z Brna na Vysočinu?
Ne! Tenkrát fungoval systém umístěnek a mně z děkanátu přišel výměr nástupu na Buchtův kopec. Měli jsme tam jít ještě s jedním spolužákem z ročníku. Tak jsem se šel za tehdejším šéfem (Františkem) Kropáčkem představit s tím, jestli bych nemohl nastoupit o něco později, protože jsme tenkrát měli ještě nějakou studentskou vodáckou akci. Tomu to bylo jedno, prý ať přijdu, až přijdu. Jenže během dvou nebo tří dnů přišel další úřední dopis, který umístěnku na Buchťák rušil a posílali mě někam na sever Čech. Tak jsem zase mazal za Kropáčkem, který tam byl čerstvě asi dva roky, s tím, že jestli o mě mají zájem, tak bych přece jen nastoupil hned. On že jo, tak jsme to orazítkovali, podepsali, a na děkanát jsem napsal, že do Čech nemůžu, že už jsem přece na řádnou umístěnku nastoupil do práce. No a čekal jsem, co se bude dít. Za pár dní dorazila další obálka, to už mi vyhrožovali zavřením a že musím pracovní poměr okamžitě rozvázat a nastoupit na severu Čech. Tak jsem šel zase za šéfem, co si počít, a Kropáček, ať prý počkám, že to vyřeší. Byl tehdy v byru okresního výboru KSČ, odjel do Brna, a odpoledne mi volá a říká: „Tak zůstáváš!“ Co tam řešil a s kým, to nevím. Ale jsem přesvědčený, že mě svým způsobem kryl, protože když jako ředitel odstupoval, tak mě navrhl jako svého nástupce. Takže myslím, že politicky nade mnou držel ochrannou ruku.
Vy sám jste se v politice nijak neangažoval?
Ne! Když tehdy návrh na to, ať se stanu ředitelem Buchtova kopce prošel, tak mi šéf OÚNZ (okresního úřadu národního zdraví – pozn. autora) povídá, že když jsem byl schválen, musím vstoupit do strany. Já mu na to odpověděl, že do žádné partaje nepolezu a ať si tu funkci klidně nechají. Tím veškerá naše diskuze na toto téma skončila. Mně šlo hlavně o medicínu. Jezdil jsem na různé stáže, abych pak mohl dělat bronchoskopická vyšetření, cytologie, plicní punkce a další výkony... Pracovně jsem byl vytížený dost, a protože na Buchtově kopci jsem bydlel, tak jsem se po večeři bavíval tím, že jsem koukal do mikroskopu.
Jako ředitel nestraník jste musel být docela unikát, ne?
No to jo. Všichni šéfové poliklinik a nemocnic byli v KSČ, takže když jsem se účastnil nějakých shromáždění, seděl jsem se svou sekretářkou bokem, pili jsme kafe a ostatní zatím jednali v rámci své stranické skupiny. Až vše probrali, tak mi jen řekli: „Budeš dělat tohle a tamto,“ a bylo to. Všichni jsme se přitom pracovně znali, takže to bylo i trošku komické. Samozřejmě v průběhu let proběhly ještě nějaké další pokusy, jestli bych nezměnil názor a do strany nevstoupil, ale já ho nezměnil. Mou devizou bylo, že jsem se medicínsky snažil dělat věci, které jiní nedělali, anebo až později.
Přesto, tak úplně sranda fungovat v takovém prostředí asi nebyla, ne?
Samozřejmě jsem se musel účastnit brigád socialistické práce a podobných švand. Ještě s jednou kolegyní, která taky nebyla v partaji, jsme museli navštěvovat VUML – Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Marxismus a leninismus do nás hustili už na fakultě a teď ještě poslouchat takový nějaký kecy… Já jsem tam musel, ale abych mohl, tak mi musel ještě předseda strany dát razítko, aby mě uvolnil z práce. To vám mohli umírat lidi, ale tohle razítko vás omlouvalo z čehokoliv! Něco jste taky musel dělat, vykazovat nějakou činnost, zvlášť ve funkci ředitele, takže jsem dělal do ROH (Revoluční odborové hnutí – pozn. autora), byl jsem v krajské komisi bezpečnosti práce. Kdo to nezažil, ví houby…
Zařízení na Buchtově kopci se začalo stavět už před válkou a za války v něm údajně pobývala Hitlerova mládež. Pamatujete si to tu i ze svých klukovských let?
Tady ne, Hitlerjugend si pamatuju jen ze svého rodiště. V Dalečíně jsme na ně jako kluci pokřikovali… Ale ano, prvními obyvateli na Buchťáku byli skutečně Hitlerjugend a později na to ohromně rádi vzpomínali, protože tu byli mimo válečné dění a v bezpečí. Po revoluci se sem někteří vraceli jako dospělí na exkurze. Zkontaktoval jsem se tak dokonce se dvěma bratry – jeden z nich tu jako kluk pobýval – a pozvali nás k sobě do Oberhausenu, kam jsme za nimi s manželkou dvakrát nebo třikrát jeli. Zorganizovali pro nás návštěvu plicního oddělení tamní nemocnice, kde nás provázel pro změnu nějaký židovský lékař, a druhý den o tom psaly německé noviny. Dodnes mám dopisy, které jsme si tenkrát vyměňovali.
Jak to tu vypadalo na začátku šedesátých let, kdy jste sem nastupoval?
Sloužilo to tu hlavně pacientům s tuberkulózou. Byly tu tři pavilony, v nichž se postupně zlepšovalo ubytování, k tomu samozřejmě lehárny, kuchyň, laboratoř… Před Kropáčkem tu byl nějaký šéf, kterého jsem viděl snad jen jednou, toho vyhodili nejspíš z politických důvodů. Kropáček byl Pražák se vším všudy, při těle, tak sto dvacet kilo. Byl ve straně, ale já si na něho nemůžu stěžovat, ke mně se vždycky choval dobře a profesně mě podporoval. Když jsem přišel s tím, že bych tu chtěl začít dělat nějaké nové typy zákroků nebo vyšetření, tak měl jen podmínku, abych na to měl oficiálně papír, kvůli kterému jsem strávil třeba šest týdnů v Praze na Bulovce, například u primáře (Antonína) Tománka, který byl v té době republiková osobnost přes endoskopii, anebo v Brně na onkologii, díky čemuž jsme pak u nás mohli kurýrovat nádory. A Kropáček byl rád, že mě to baví a že to můžeme dělat.
Nakolik jste mohli pomáhat třeba právě onkologickým pacientům?
Těch léků tehdy bylo relativně málo, takže jsem se učil různé kombinace pro různé typy nádorů. Někdy se podařilo pacientovi chemoterapií prodloužit život třeba o rok nebo o dva, ale s dnešními výsledky se to samozřejmě vůbec nedá srovnávat. Mnohdy jsme ani nemohli sehnat léky, které sice efekt měly, ale prostě nebyly. Ani výsledky nebyly standardizované natolik, že bychom mohli pacientům cokoliv zaručit…
Váš zájem o plicní onemocnění se rozvinul až tady na Buchtově kopci?
Ano, určitě. Já jsem jeden čas koketoval s chirurgií a měl jsem i nabídky… Nebyl jsem nešikovný, ono i k endoskopiím je třeba být trošku zručný... Občas jsem třeba vyslal kolegu do Prahy a když se mi vrátil a já se díval na jeho práci, tak jsem ztuhnul! Je potřeba mít chuť, ale k některým věcem i šikovnost... Mně se na Buchtově kopci ale zkrátka líbilo! Samozřejmě v té době byla ještě jiná otázka, jestliže se chtěl člověk dostat k nějaké funkci, ale o tom už jsem mluvil. Já jsem prolezl jen díky svému šéfovi, Kropáčkovi, který mi nejspíš držel palce…
„Na Buchtově kopci se občas dalo někomu řekněme helfnout v rámci problémů s režimem. Měli jsme tu lidi, kterým hrozilo, že by mohli jít do vězení, tak se zařídilo, že museli být kurýrovaní, a takto jsme je ,uklidili‘.“
František Bárta
Kdy jste se na Buchtově kopci stal ředitelem?
V roce 1976. O tři roky dřív jsem dostal nabídku jet na roční stipendium do Švédska. Nabídl mi to hlavní republikový odborník, byl v partaji a tehdy byl šéfem v Uherském Hradišti. (Emanuel) Tihon se jmenoval. Prý bych byl blbej, kdybych to odmítl. Tak jsem si vyplnil přihlášku, ale nakonec jsem stejně nikam nejel, protože mě neschválili a dali to dceři tehdejšího šéfa Bulovky. Tihon zuřil, když se to dozvěděl, ale ona se tam pak vdala, takže všechno asi dopadlo, jak mělo.
Jak fungoval Buchtův kopec v rámci celé sítě plicních sanatorií tehdejšího Československa?
Mívali jsme pravidelná sezení šéfů zařízení z Česka i ze Slovenska a všichni jsme se znali. Nebyl problém si zavolat a posílat si pacienty, když bylo potřeba. Protože jen určitá pracoviště byla schopná poskytovat třeba operativu. My ne, my jsme byli takzvaně „béčkové“ zařízení, u nás se pacienti hlavně doléčovali a rehabilitovali. Ale stávalo se, že u nás lidi i umírali. Ať už na jiné choroby nebo na ty plicní, poněvadž byli inkurabilní a resistentní na v té době dosažitelné léky.
Jaký denní režim u vás pacienti měli?
Ty režimy byly různé. Někteří pacienti převážnou část dne leželi, byli krmeni a pokud toho byli schopni, odcházeli jen vykonat svou fyziologickou potřebu. Ti pohybliví mívali třeba rehabilitační venkovní cvičení spojená s procházkou. Naopak pacienti, kteří měli tuberkulózu velkého rozsahu i s vykašláváním bacilů a byli tedy výrazně rizikoví pro okolí, měli omezený kontakt i v rámci svých oddělení. Anebo když třeba byl někdo nesnesitelný, tak jsme zavolali do jiné léčebny a nechali ho převést. Protože takový pozitivní člověk nemohl ven do společnosti, na to byl zákon. A jinde na to měli speciální uzavřená oddělení. Děti jsme tu neměli, jen dospělé pacienty, které jsme oddělovali na muže a ženy, a na pozitivní a negativní, respektive specifické pacienty a nespecifické, protože postupně začali převládat pacienti s jinými plicními onemocněními, než byla tuberkulóza. Dohromady od sto padesáti do dvou set dvou lůžek.
Do kdy byla tuberkulóza tím hlavním problémem?
Tak někdy do poloviny sedmdesátých let. Pak už se to začalo proměňovat. Ale samozřejmě, naše možnosti záležely i na tom, jaké byly peníze. Nebylo to nic jednoduchého a člověk musel udržovat známosti. Já jsem třeba díky jedné takové známosti vzal ředitele jednoho podniku na veletrh a tam mi koupil fibroskop. To byla paráda! Mohli jsme tak začít dělat bronchoskopie, různé punkce plic… Dneska už bych si to netroufl ani za nic! Z forenzních důvodů… A i tehdy se mi někdy stalo, že jsem měl takhle zadek stáhnutý! Dvakrát jsem třeba přes hodinu držel člověka na bronchoskopu a nemohl jsem zastavit krvácení, všichni jsme byli od krve, a já tamponoval. Sice bych si to obhájil, protože šlo o běžně prováděný zákrok, ale i tak…
Byl nějaký pacientský případ, na který z jakéhokoliv důvodu zvlášť vzpomínáte?
Ne přímo u nás, ale například na endoskopické stáži u školitele Tománka na Bulovce jsem zažil raritu, kdy paní museli udělat tracheostomii, vytnuli jí asi čtyři centimetry průdušnice, protože měla díru do krku a tenkrát se tam dával kus želízka, aby se to neuzavíralo. A sešili ji. Po operaci stáli mimo sál, povídali si, a najednou přiběhl nějaký zřízenec, že paní má zástavu. Ten chirurg odvětil, že to je tedy šmitec, že ji nemůže znovu otevřít, protože už by nešla zašít. Ale Tománek měl tehdy zrovna nový bronchoskop na baterky, takže se nemusel zapojovat do sítě, jak se to běžně dělávalo, tak říká „Počkej!“, vběhl za paní, která už nedýchala, vrazil do ní ten bronchoskop a hlásí „Je to dobrý!“ Paní přežila. To vám utkví v paměti… Mimochodem, ten chirurg tenkrát dopadl špatně. Zemřel při autonehodě, když narazil do před ním jedoucí dodávky, která vezla nějaká prkna a ta prkna, jak prorazila čelní sklo, tak ho dekapitovala…
Jak jste se na Buchtově kopci chránili, abyste se sami nenakazili tuberkulózou nebo jiným onemocněním?
Museli jsme se důsledně převlékat do speciálních plášťů, které jsme měli určené jen k vizitě, a měli jsme taky roušku a štít, se kterým jsme museli chodit na oddělení.
A stalo se, že se přesto někdo z personálu nakazil?
No, asi ano… Podívejte se, ono se tu leccos porušovalo. Hoši z personálu, mnozí byli alkoholici, takže s tím bývaly problémy… Docházelo i k nejrůznějším kontaktům s pacientkami… To je i popsáno v různých knihách… To se nedalo uhlídat! Některé části areálu byly přístupnější, takže pacienti utíkali oknem…
Jak jste to jako ředitel řešil?
Měli jsme různé přednášky nebo pohovory s těmi lidmi… Vyhrožovali jsme jim, že pokud se to bude opakovat, že je zavřeme, což se sem tam stávalo. Když byl někdo masivně pozitivní a pořád prchal, tak jsme ho přeložili a byl pod zámkem. Sice jsme tu neměli speciální uzavřená oddělení, ale některé pacienty jsme skutečně museli omezovat, že nesměli chodit nikam. U nás to teda znamenalo jen separování na určité pokoje v rámci oddělení, kam pak dostávali zvlášť jídlo… Snažili jsme se samozřejmě pacienty oddělovat, aby se třeba někdo, kdo měl běžné astma nedostal do kontaktu s někým vážněji nemocným, ale jak říkám, lidi to porušovali… Třeba průduškáři, kteří byli často normálně funkční, ti často prchali bůhví kam, včetně hospod. Prostříhané ploty jsme tu měli každou chvíli.
Neměl jste kvůli tomu problémy na vyšších místech?
Je pravda, že když jsem byl šéfem, byl jsem v jednom kuse udávanej. Já jsem tam snad ukradl všecko a vyjedl celou kuchyni! (sarkasticky) Kdo mě udával, nevím. Musel jsem vysvětlovat dokonce na ministerstvu, že se nám ztrácelo uhlí. Ale co jsem jim na to mohl říct, co jsem mohl jako ředitel víc dělat? Ploty nám prostříhávali pacienti, ty se opravovaly pořád, vrátného nám zlikvidovali a já jako ředitel nemůžu sedět večer před kotelnou a hlídat, jestli nám někdo nekrade uhlí. Všechno se to projednávalo a zase až taková sranda to nebyla… Jak jsem se dozvěděl po revoluci, sledovali mě i estébáci, i když mi víc neřekli…
Jinak si ale dokážu představit, že tu musel být třeba ve srovnání s Prahou nebo s Brnem klid, ne? A to i pro pacienty…
To jo… Dalo se tu občas někomu řekněme helfnout v rámci problémů s režimem. Měli jsme tu lidi, kterým hrozilo, že by mohli jít do vězení, tak se zařídilo, že museli být kurýrovaní, a na Buchtově kopci jsme je takto „uklidili“… Nechci být konkrétní, protože vědět se to samozřejmě nesmělo, jelikož šlo o veřejně známé osobnosti… Třeba lidi z redakcí, z rozhlasu…
Jak to tu bylo s pověstným kvalitním vzduchem? Váš kamarád doktor Šustáček vzpomenul, že mu pacienti říkají, že jeden pobyt na Buchtově kopci vydal za čtyři pobyty na Karlově studánce…
To je pravda! Před samotnou stavbou se dělal rozsáhlý průzkum kvality ovzduší a Buchtův kopec z něho vyšel nejlíp. A třeba i lidem, kteří v Tatrách v nějakých čtrnácti stech metrech nemohli dýchat, se u nás dýchalo perfektně a ta kvalita vzduchu byla srovnatelná. Tady je opravdu ideální místo, nějakých sedm set třicet metrů nad mořem.
Do kdy jste byl na Buchtově kopci ředitelem?
Ve funkci ředitele jsem skončil, když mi bylo šedesát dva roků. Po mně nastupoval můj bývalý podřízený a kolega Pavel Petrů. Jeho žena je dodnes mou ošetřující lékařkou a jeho brácha František je gynekolog. Ale v léčebně jsem dál pracoval až do jejího uzavření v roce 2011.
Léčebna byla oficiálně uzavřena z ekonomických důvodů, její provoz byl dle kraje příliš nákladný a neudržitelný. Jak jste vnímal její konec a jak vnímáte situaci, která se táhne od té doby už třináct let, během kterých areál stále nenašel nového majitele a chátrá?
Je to prachsprostej byznys! Prachsprostej! Normálně se na to tady vykašlali. Nechci říkat, kdo a jak, ale vykašlali… Já už jsem do toho v té době neměl co povídat, ale namluvily se kolem toho nejrůznější blafy… Vezměte si jen, že se celý areál nabízel k prodeji nejdřív za padesát, později za třicet milionů korun. Vždyť to je úplně směšná cena. To jen dřevo, co tam na těch devatenácti hektarech je, má tuhle hodnotu! Za vším jsou prachy. Ví vůbec někdo, co všechno se v téhle republice po změně režimu rozkradlo? I Buchťák si nějací hoši určitě chtěli přihrát pro sebe…
Profesor Jiří Vaněk je průkopník na poli české transplantologie a implantologie. Do studií stomatologie se mu přitom v mládí příliš nechtělo a vždy se snažil prosadit, aby i stomatologové měli širší medicínské vzdělání.
Navzdory svému – z pohledu komunistického režimu – „nesprávnému původu“ se doktorka Jiřina Jedličková Kargerová vypracovala v uznávanou hematoložku III. interní kliniky Fakultní nemocnice u svaté Anny a krajskou ordinářku pro hematologii, později, v devadesátých letech, primářku tamní krevní banky.
