Unikátní Biobanka pomáhá pochopit podstatu rakoviny slinivky
Vědci z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity budují unikátní Biobanku. Má pomoci pochopit rozvoj a agresivní povahu nádorových onemocnění slinivky břišní.
Příběhy obyčejného lékařství: „Chodit do práce v devadesáti už mně je blbý.“
Světová média letos na jaře přinesla zprávu o francouzském lékaři Christianu Chénayovi, který na předměstí Paříže ordinuje i ve svých 101 letech. Směle by si tak mohl nárokovat titul nejstaršího praktikujícího lékaře na světě, s nímž byl loni do Guinnessovy knihy světových rekordů zapsán jistý Howard Tucker z Clevelandu. Stalo se tak krátce poté, co americký neurolog oslavil sté narozeniny. „Důchod je nepřítelem dlouhověkosti,“ svěřil se při té příležitosti novinářům. Neboli, jak prozaičtěji říká MUDr. Vladimír Leman, který oběma jmenovaným v ohledu aktivity v pokročilém věku šlape na paty, chodí do práce, aby „nezblbnul“. Byť připouští, že v devadesáti letech už mu to je maličko hloupé. Setkali jsme se 7. července v panelákovém bytě v Pelhřimově, den před jeho jedenadevadesátými narozeninami. Žije v něm půl století. Na chodbách pelhřimovské nemocnice však tohoto stále vitálního absolventa Lékařské fakulty Masarykovy univerzity lze potkávat už šestašedesát let.
Přestože svůj profesní život jste zasvětil Pelhřimovu, původem jste Brňák. Mám správné informace?
Ano, ale rodiče přišli do Brna z Prahy. Tatínek se v Praze vyučil mechanikem, maminka jezdila za prací do Vídně a seznámili se ve vlaku. Když se na přelomu dvacátých a třicátých let rozhodovali, kde se usadí, zvolili Brno, přestože tenkrát bylo ještě hodně německé. Bydleli jsme v Žabovřeskách, poblíž hotelu Kozák, v nově postavených řadovkách. Naproti přes ulici bylo ještě pole…
Když Němci za války zavřeli vysoké školy, bylo to prý pro vás štěstí v neštěstí, protože i když jste původně uvažoval o studiu strojařiny, vysokoškolští profesoři, kteří začali učit na gymnáziích, vás nadchli pro biologii. Jak na toto období vzpomínáte?
Vybavuju si třídní učitelku, doktorku Štádlerovou, která nás učila zeměpis a dějepis, než se vrátila na filozofickou fakultu… Nějakého pana Liškutina na matematiku… Nebo Ambrože na zpěv, který říkával „Na kolena, teď vám pustím Beethovena!“ S účastí vysokoškolských pedagogů gymnázium najednou dostalo jiný švih…
Jak později vypadalo vaše přijímací řízení na lékařskou fakultu?
Z šestadvaceti, kteří jsme končili gymnázium, se nás hlásilo na medicínu sedm a všichni jsme se dostali, byť jeden nebo dva spolužáci se hlásili do Olomouce. Pan doktor, který nás učil biologii, nám tehdy napsal doporučení…
Jaké bylo samotné studium na fakultě, kde jste nakonec odpromoval s vyznamenáním?
Já jsem se při studiu snažil být vždy aktivní a zabývat se i různými jinými činnostmi. Vzpomínám si například na chemii, kdy jsme se věnovali metodám fotografování za tmy. Než přišla STB a projekt zarazila, protože ho považovala za vojenský… Dělal jsem i dobrovolníka na chirurgii, snažil jsem se odkoukat, co se dalo… Ve Spolku mediků jsem působil…
Jak jste při studiu a později při práci vnímal politickou situaci padesátých a šedesátých let, kdy docházelo nejdřív k až brutálnímu utužování komunistického režimu a až později k pozvolenému uvolňování?
Vzhledem k tomu, že naše rodina byla řemeslnická, měl jsem jako řemeslnické dítě, abych tak řekl, dobrý původ. Což se počítalo, že ano. Jinak to však měla moje manželka, jejíž otec byl v Brně soudcem. Jednou za ním přišli s nadiktovanými rozsudky nad několika lidmi, které on ale odmítl vynést, a tak ho k těm lidem přidali, odsoudili ho spolu s nimi, na dva roky zavřeli a rodinu vystěhovali z bytu. Babička se naštěstí znala s faráři na Petrově, přes které jim zajistila nové bydlení. Sice s krásným výhledem na Brno, ale skromné, odpady tam byly ještě vyvedené snad přímo na ulici… Někdy v té době jsem se se ženou seznámil, takže jsem to pak měl takové namíchané – já z rodiny řemeslníků, manželka z rodiny zavřeného soudce.
Takže v Pelhřimově jste byl vlastně tak trochu stranou i onomu společensky-politickému dění ve velkém městě, nebo ne?
Trochu, ale tomu se nešlo vyhnout. Ten politický život byl tvrdý. Už za války… Pamatuju si, jak jsem jako kluk slýchal střelbu z Kounicových kolejí, kde gestapo popravovalo naše… To byla hrůza… Vždyť já jsem tak starej, že si pamatuju, jak Němci přijeli do Brna! (usměje se) Tenkrát se ještě jezdilo vlevo, Němci ale dali na stranu ulice ceduli Haltestelle aufgehoben, rechts fahren – Zastávka zrušena, jezděte vpravo a všechno hned jezdilo vpravo. Když do Brna dorazil Hitler, tři domy pod námi bydlel nějaký pan Novák, který ho vítal s cedulí Wir danken unseren führer – Děkujeme našemu vůdci a udával… Ten se pak nemohl divit, že když přišel odsun do Židlochovic, tak musel táhnout… Lidi se dnes diví, že to byl drsný odsun, ale co s takovým?
Co vás při studiu bavilo nejvíc? Přirostl vám k srdci nějaký pedagog?
Vzpomínám si na anatomii a pana profesora (Karla) Žlábka. Ten byl velice přísný! Učit se anatomii, to je jako učit se nazpaměť telefonní seznam. Šílený! (usměje se) Zkoušel nás ještě i histologii, na kterou jsme ale nemohli jít, dokud jsme nezvládli anatomii… To byl základ! Fyziku nás učil Manuel Tagüeña Lacorte, což byl Španěl, který bojoval ve španělské občanské válce a který v Brně po vítězství generála Franca skončil v exilu… Velmi mě bavily i přednášky profesora (Jiřího) Štefla na farmakologii. Měl jednak znalosti, a navíc uměl přednášet s vtipem. Když jsme třeba probírali léky proti průjmu, zmínil bitvu u El Alameinu, kde dostali všichni průjem, ale protože Angličani měli lepší léky, tak Němci to tam doslova prosrali. (usměje se) Na jeho přednášky s oblibou chodili i nemedici a díky tomu humoru si člověk látku snáz zapamatoval. I když někde pak asi řekl nějaký stranicky ne úplně vhodný vtip, a tak ho později vyhodili a šel dělat závodního lékaře.
Nemocnice domovem
Proč jste nakonec nezůstal v Brně a odešel za prací do Pelhřimova?
Jelikož jsem nebyl straník a rodiče neměli žádné známosti, uchytit se v Brně pro mě nepřipadalo v úvahu. Tam zůstávali prominenti. Ale nijak zvlášť jsem to neřešil, taková byla zkrátka doba. Dostal jsem umístěnku do Pelhřimova, té možnosti jsem využil, a nakonec se ukázalo, že tu jsou moc příjemné poměry. Prvních několik let jsme se ženou bydleli v jedné místnosti v nemocnici, ona byla zaměstnaná v Agrostroji s platem pochopitelně o sto korun vyšším, než jsem měl já…
Pochopitelně? Nebyly už tehdy lékařské pozice považovány za prestižní?
To sice byly, ale museli jsme být vděční straně a státu, že jsme vystudovali. Já jsem měl nástupní plat 1150 korun, žena po obchodní akademii 1250 korun.
Jaký byl váš nástup do praxe? Odpovídala realita vašim představám ze studia?
Musím říct, že my jsme měli už při studiu velice dobře řízené praxe. Jednalo se vždy o měsíc po čtvrtém ročníku, který náš kroužek strávil ve Svitavách. Jel s námi asistent a tam jsme samozřejmě byli pod dohledem primářů, zejména na interně a na chirurgii. Dnes studenti mají praxe tam, kde si je sami domluví, a je otázka, jestli má místní primář čas se o ně zajímat. Tenkrát musel, ale kvůli financím se to takhle nedělá už léta… Když jsem pak tedy nastoupil v Pelhřimově, žádný velký skok to nebyl. Navíc tady byla příjemná parta tvořená mnoha Brňáky. My jsme tehdy přišli z Brna tři, všichni na umístěnku. A právě ta dobrá parta byla důvodem, proč jsem tu zůstal.
Už jste zmínil, že první pelhřimovské roky jste bydleli s manželkou v nemocnici. Jak si to mám představit?
Dvanáct let! My jsme totiž měli trvalé bydliště hlášené v Brně, takže jsme si v Pelhřimově nemohli zažádat o byt. K tomu se váže historka, jak jsem se musel ženit. V Brně totiž, v bytě pod mými rodiči, bydleli nějací Wurzingerovi a asi rok poté, co jsem odešel do Pelhřimova, panu Wurzingerovi umřela paní. Dle národního výboru sám neměl nárok na dvě místnosti, tak mu tam chtěli někoho dát, ale zároveň platil předpis, že pokud syn nebo dcera majitele – což byli moji rodiče – jsou ženatí, mají na takovou místnost nárok. Ovšem do týdne. Tehdy jsem byl na povinném vojenském cvičení v Bučovicích, s Věrou jsme měli vážnou známost asi rok a najednou jsme měli týden na to, abychom se vzali. Když jsem si kvůli tomu žádal o dovolenou, nadřízený mi řekl, že jsem vůl, že se chci ženit, ale dal mi ji. (usměje se) V Brně jsme pak s manželkou měli hlavně nábytek a bydleli jsme v nemocnici v Pelhřimově, mezi kolegy…
Takže jste byl vlastně pořád v práci i když jste v ní nebyl…
No jo. Stávalo se, že v noci byl příjem na chirurgii a kolegové s něčím potřebovali pomoct, třeba jen něco přidržet. Tak jsem šel. Neměl jsem za to žádné peníze, ale sledoval jsem je při práci. Podobně oni zase chodili na internu, takže jsme se od sebe tímto způsobem vzájemně učili.
To zní jako že tu bylo dost partyzánské prostředí…
Já bych řekl spíš přátelské! Uměli jsme posedět, pokecat, ženský chodívaly do práce i s děckama… Dnes už je to asi nepředstavitelné.
A ještě k tomu jste byli vesměs Brňáci…
I Pražáci… Primář Kalla starší byl z Brna, chirurg zase od Třebíče…
Právě po panu doktoru Karlu Kallovi starším, který byl ve funkci přes třicet let, jste se stal v roce 1971 primářem interního oddělení, že?
No, ono to je složitější. Původně tu fungovalo infekční oddělení a tuberkulózní oddělení. Když se pak ale začala stavět přehrada na Želivce – Trnávka –, tak protože tu nebyla žádná čistička, hygienická stanice nařídila infekt i tuberkulózu zavřít, protože by odtud mohlo docházet ke znečišťování Trnávky. Zajímavé je, že v Humpolci, kde měli i léčebnu, oddělení tuberkulózy zůstalo, přitom je to taky hned vedle. V Pelhřimově pak z uvolněných míst po těchto zrušených odděleních vznikla takzvaná interna dvě. Šéf mi řekl, že jestli na ni chci, musím si dodělat atestaci z dorostového lékařství, které tu nutně potřeboval. Tak jsem si ho udělal, začal jsem řešit odvody a zároveň jsem působil na této interně dvě, což byla z dnešního pohledu vlastně taková eldéenka. Takže už někdy od pětašedesátého jsem byl přednosta alias primář a když šel o pár let později primář Kalla do důchodu, přihlásil jsem se do konkurzu, a nastoupil na jeho místo jako primář interny jedna.
A někdy v tu dobu jste se taky definitivně usadil v Pelhřimově už i s trvalým bydlištěm…
Tehdy jsme se se ženou přihlásili na družstevní výstavbu a od té doby bydlím v tomto bytě. Ale od špitálu jsem nikdy nedostal ani poukaz na auto… Ty na doktory nevycházely… Snad jedenkrát ho dostal ředitel a pak ho dostávali takoví ti „pracující“, ne doktoři. Víte, oni byli „pracující“, my jsme byli doktoři. (usměje se) Ale jinak jsme vycházeli dobře, to zase nemůžu říct…
Ten koupí to a ten zas tohle
Publikace vydaná ke stoletému výročí pelhřimovské nemocnice uvádí, že krátce po svém uvedení do funkce primáře, v listopadu 1971, jste provedl první diagnostickou laparoskopii a od roku 1974 jste začal provádět první gastroskopie flexibilním gastroskopem. Můžete přiblížit toto své průkopnictví?
Řeknu vám přesně, jak to bylo! To za mnou přišel nějaký pan Kaizr, Josef, kterému jsme léčili maminku, s tím, že je velmi spokojen, jak jsme se o ni starali. Že pracuje na Ministerstvu financí a co prý bych potřeboval. A já, jelikož už jsem za sebou měl nějaká školení, že bychom chtěli fibroskopy. Gastroskopy tenkrát vyráběla japonská firma Olympus a stály velké peníze. Ředitel, Rudolf Vyhnálek, nám to posvětil – „Jistě, soudruzi.“ – a protože byl chirurg, tak z toho ještě vytloukl světlo pro chirurgické sály. Laparoskop, ten jsme měli pro změnu z NDR…
A co se týče samotného zákroku…?
Tenkrát byl jedinou vyšetřovací metodou rentgen, žádný ultrazvuk, takže jsme přemýšleli, jak se k těm játrům dostat… A v Brně se tím začal zabývat nějaký profesor Houbal, který se mimochodem staral i o brněnské hokejisty… (Prof. MUDr. Václav Houbal, DrSc., v letech 1958 – 1974 působil jako přednosta katedry a kliniky infekčních chorob, mezi lety 1953 – 1974 byl lékařem brněnských hokejistů – Rudá hvězda Brno, poté ZKL Brno – a na přelomu 50. a 60. let byl dokonce lékařem československého reprezentačního výběru, s nímž se účastnil několika mistrovství světa a dvou olympiád – pozn. autora.) Já jsem o tom něco četl, pak jsem mu volal, on byl velice milý a povídá: „Tak přijeďte, kolego.“ Do dvou týdnů jsem tedy zamířil do Brna, jednou jsem se podíval, jak to dělá, podruhé jsem si jeden zákrok vyzkoušel sám, v Pelhřimově jsme na patologii trošku trénovali, kde správně píchnout, a pak se do toho pustili naostro přímo na chirurgickém sále. S chirurgy jsme se dobře znali, tak nebyl problém. Primář nám říká: „Hoši, běžte, my se budeme dívat.“ A já byl rád, že u toho jsou, protože kdyby se něco stalo, můžou zakročit. Dnes už jsou fibroskopy uzounké, ale ty naše první měly jedenáct nebo třináct milimetrů. Ovšem viděli jsme s nimi krásně! Široko daleko jsme byli první, kdo se do toho pustil.
„Ať už člověk dělá cokoliv, měl by to dělat pořádně, ať už je listonošem nebo doktorem. Jsou i doktoři, kteří svou práci odbývají, ale když člověk bude dělat svou práci kvalitně, bude na světě dobře.“
MUDr. Vladimír Leman
I s ohledem na to, jak nemocnice rostla, vnímáte sedmdesátá léta jako vrchol vaší kariéry?
Ale tak vrchol… Zpětně asi ano, ale my jsme se zkrátka snažili rozvíjet a posouvat se stále dál. Protože oficiálně jsme sice dostali nějaký příděl valut, ale za ty bychom fibroskop nekoupili… Když se tedy naskytla příležitost pořídit ho jinak, proč jí nevyužít. Obdobným způsobem jsme získali taky koloskop, který nám koupil pro změnu inženýr Kubů, majitel jistého květinářství v Litoměřicích, kterému jsme u nás léčili tatínka. Byl spokojený s naší prací a prý „Co pro vás můžu udělat?“
Jak jste se jako nestraník ve vedoucí pozici vyrovnával s politickými tlaky, které nepochybně musely dřív nebo později přijít?
Pak už jsem do strany musel, to už jinak nešlo… Co má člověk říct, když za váma dva roky každej týden chodí a vykládají vám, co všechno děláte…
V opačném případě by hrozilo, že byste o pozici mohl přijít?
To nevím, tak daleko jsem neuvažoval. Být ve straně nebylo nic čestnýho, ale zkrátka byla taková doba…
Dělat práci pořádně
Na které z období vzpomínáte nejradši?
Na ty první roky, prvních sedm osm let, kdy se člověk nejvíc rozvíjel, získával znalosti a jezdil po různých odborných školeních. To bylo nejkrásnější. A pak, když jsme budovali nové oddělení… Ale v medicíně se pořád něco mění, pořád se děje něco nového a když to přestanete sledovat, tak to můžete zabalit. To vidím i dnes, když docházím dvakrát do týdne na eldéenku. Nemůžu tedy asi zmínit konkrétní období, protože když se člověk snaží dělat práci dobře, tak ho i baví.
Vybavíte si z průběhu kariéry nějakou medicínskou novinku, která vás ohromila a zcela změnila způsob vaší práce?
To jsem byl ohromen teď v Brně, když jsme byli na Dni absolventů, Simulačním centrem! Že je ze simulační medicíny samostatný obor, to mě dostalo!
Vnímáte medicínu jako poslání?
To se sice říká, ale já tvrdím, že ať už člověk dělá cokoliv, měl by to dělat pořádně, ať už je listonošem nebo doktorem. Jsou i doktoři, kteří svou práci odbývají, ale když člověk bude dělat svou práci kvalitně, bude na světě dobře.
Mnozí doktoři tvrdí, že největší odměnou jim je uzdravený pacient a pozitivní zpětná vazba. Máte to stejně? Zůstáváte s některými stále v kontaktu?
To víte, že když ještě občas zajdu do hospody, že mě tam lidi oslovují „pane primáři“, i když už jím nejsem… Na eldéence mám zase pacienty, kteří vzpomínají, že jsem je léčil před čtyřiceti lety… A jak jsem už jmenoval inženýry Kaizra a Kubů, tak ne že by nám za dobrou práci dali flašku, ale dali přímo něco pro ten špitál, pro který to byl pokrok. To člověka taky potěšilo. Inženýr Kaizr byl velice solidní pán, s tím jsme se později seznámili víc a dodnes si píšeme…
Je něco, co byste během své profesní dráhy z dnešního pohledu udělal jinak?
Jinak… (zamyslí se) Mívali jsme ráno pravidelné porady s doktory, kdy každý referoval, co je nového, a jako mladej jsem měl velký oči, že jeden den bychom na nich mohli mluvit o medicíně, druhej třeba o umění, o hudbě… Ale jak říkám, měl jsem velký oči, protože když jsme měli v kolektivu ženský s malýma dětma, tak jsem byl rád, když vůbec přišly… Podle mě je ale podobné budování vazeb a širšího rozhledu důležité.
Dnes se tomu říká firemní kultura! Mimochodem, soudě dle vybavení vašeho bytu je hudba vaším celoživotním koníčkem…
S kolegou Tomanem, který byl shodou okolností taky z Brna, jsme dokonce pro špitál jednou měsíčně dělali takzvané Divadlo hudby. Přes Gramofonové závody jsme v Praze půjčovali desky a ve společenské místnosti pak uváděli jejich poslech. Ať už šlo o vážnou hudbu, operety nebo něco lehčího. Poslouchat chodili jak zaměstnanci, tak pacienti. Já jsem už odmala hrál na housle, později jsme měli kvarteto. Jeho členem byl inženýr Hostomský, synovec známé muzikoložky a spisovatelky Anny Hostomské, který byl jeden čas taky zavřený, a filozof, doktor Řáda. Toho pro změnu degradovali do nějaké podřadné učitelské pozice poté, co se v osmašedesátém postavil s houslemi do čela průvodu a radoval se, že jsme vyhráli nad rusákama… Cvičili jsme doma a léta jsme jezdili hrávat po okolních vesnicích. Krom toho jsem několik let hrál v orchestru vážné hudby v Pelhřimově, Humpolci a pak hlavně ve Světlé nad Sázavou, který byl poloprofesionální a nakonec divadelní. Polskou krev a Cikánského barona jsme hráli v různých českých městech devatenáctkrát.
Už na konci milénia jste mohl odejít do důchodu, ale i v devadesáti letech stále docházíte do práce…
Ano, dvakrát týdně, v úterý a ve čtvrtek, na čtyři hodiny. Abych nezblbnul. Ale už je mně to taky blbý, protože se to nehodí, no ne? V Německu, jakmile má lékař osmašedesát let, tak šmitec.
Jak se udržujete v kondici, ať už té mentální nebo fyzické?
Snažím se nějak zaměstnávat a zajímat se, co se děje, čtu noviny. Vidíte, tady zrovna Lidovky… Na internetu tolik nečtu, tam jsou blbosti… V Praze mám věkem přiměřenou přítelkyni, za kterou jezdím. Máme předplatné na Českou filharmonii, často se vídáme na její rodinné chalupě v Litkovicích nedaleko Pelhřimova a jezdíme spolu na dovolené. Člověk, aby nezakrněl, musí hledět dopředu. Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!
