Příběhy obyčejného lékařství: Cesta se vždycky najde

Původně jsem vás oslovil jako absolventa lékařské fakulty, ale když jsem se pak na naše setkání připravoval a dohledal si další informace z vašeho života, vlastně si teď nejsem jistý, zda sedím s lékařem, nebo s knězem…
Já bych řekl, že s jedním i druhým. Obojí povolání pro mě bylo důležité. Medicínu jsem dělal, dělal jsem ji poctivě a bavila mě. Je ale fakt, že v posledních letech, už dost dlouho, se věnuju spíš té duchovní části života.

Jak jsem však pochopil, k víře vás to táhlo od dětství, že?
Ano, prarodiče – zvlášť z maminčiny strany – byli věřící lidé a od malička mě vedli k duchovnu. A maminka taky. Od dětství jsem ministroval, což mi ve škole přivodilo různé ústrky ze strany spolužáků. To víte, padesátá léta… Zajímavé je, že ve druhé třídě nás do náboženství chodila skoro celá třída, ale postupně se počet žáků zmenšoval a v páté třídě jsme byli jen dva. Ještě před výukou jsem chodíval každé ráno na mši, za což se mi ostatní posmívali, ale já byl takový nekonformní a hleděl si svého. Můj o pět let mladší bratr se mnou chtěl taky chodit do kostela, hlavně během adventu. Roráty, ranní mše jako duchovní příprava na Vánoce, narození Ježíše Krista, začínaly brzo, už ve třičtvrtě na šest, a vzpomínám si, jak jsem ho na ně jednou, když hodně nasněžilo, nesl na zádech. Zahlédli nás sousedi, kteří byli hodně proti náboženství, a ve škole nás udali panu řediteli. Nejen kvůli tomu, že chodím do kostela, ale že tam tahám i bratra. Ředitel si do školy zavolal tatínka, ale ten se nás zastal, že jde o naše svobodné rozhodnutí, protože rodiče nás nikam neposílali. Ředitel původně studoval na kněze, avšak po pobytu v koncentračním táboře víru ztratil a stal se z něho komunista, a tak to na tatínka zkoušel s tím, že v Sovětském svazu takovým rodičům děti odebírají na převýchovu… Tatínek ale v Rusku bojoval za Druhé světové války, tak opáčil s tím, že bojoval za svobodu, a ne za útisk a že jestli bude dělat ředitel problémy, tak půjde až za prezidentem! Nakonec z toho nic nebylo…

Co vás na tom prostředí tak přitahovalo? Mám pocit, že i věřící rodiče své děti musí k chození do kostela spíš nutit…
No to víte, dneska mají děcka spoustu rozptýlení, tablety, mobily… My těch možností tolik neměli, byli jsme klidnější a možná jsme měli víc času přemýšlet…

Kam jste v Brně chodil do školy?
Na třídu Kapitána Jaroše a na střední školu na Elgartovu. Na fakultu potom na Komenského, respektive na Obránců míru a potom tedy do Fakultní nemocnice…

---

matkou terezou

---

Co vás přivedlo k medicíně, když jste odmala prošlapával cestu víry?
Ale to nebylo na překážku, naopak! Hodně jsem četl a jako kluk jsem si představoval, že budu polárním badatelem, vědcem, který objeví lék na rakovinu, a později jsem si myslel, že budu venkovským lékařem, založím velkou rodinu, a budu sloužit lidem od narození až po smrt… A pak jsem chtěl být misionářem… Všechno mě to zkrátka táhlo k medicíně, tak jsem se přihlásil a vzali mě. Tatínek tehdy přišel zase s prezidentem, že když mě prý nepřijmou, vezme flašku a půjde za ním orodovat. (usměje se) Po zkouškách jsem šel procházet seznamy přijatých, u písmene S se nevidím, tak si říkám, že mě přece jen nepřijali… Tak jsem se začetl ještě jednou a vidím, že přijatí jsou už rozdělení do kroužků, a já byl mimo abecedu napsaný jako vedoucí kroužku!

Měl jste plán B pro případ, že by vás nepřijali?
Ani ne… Jen ty pubertální. Bavily mě verneovky, čtení o objevitelích a o vědcích, o Pasteurovi, Kochovi… Chtěl jsem zkrátka pomáhat lidem.

Zmiňoval jste i misionáře, ty však v dobrodružných románech často nečekal šťastný konec…
To máte pravdu. (směje se) Mě zajímala třeba Indie, východní náboženství a kultury, stejně tak třeba archeologie… Medicína ale nakonec převážila.

Jste ročník devětačtyřicet, na fakultu jste tedy nastoupil v šedesátém sedmém roce a za rok přijely tanky. Jak na srpnové události roku šedesát osm vzpomínáte, zvlášť, když už jste měl tehdy tak blízko k církvi?
To bylo docela hustý… Protože předtím Pražské jaro, to byla obroda. Najednou svoboda, možnost duchovních přednášek, jako studenti jsme se mohli svobodně vyjadřovat… A po půl roce takové traumatizující události… Zprvu jsme byli stmelení v odporu i v naději, organizovaly se třeba studentské stávky, ale postupně se to začalo nějak drolit…

Přesto jste byl v této atmosféře přímo v šedesátém osmém roce jako devatenáctiletý vysvěcen. Jak k tomu došlo?
Na střední škole jsem ministroval ve farnosti u svatého Tomáše, kde jsem se seznámil s jedním starším ministrantem, který viděl, že mám o duchovní věci velký zájem. Povídali jsme si o teologii, on měl docela moderní pohled, vybavil mě literaturou o dogmatice, morálce a tak podobně, a pak mě seznámil i s tajným biskupem, ke kterému jsem začal chodit na semináře konané různě po bytech. Felix Davídek, jak se biskup jmenoval, byl velice vzdělaný a měl – abych tak řekl – „tah na branku“. Když jsem viděl, kolik lidí kolem mě je vysvěcených, požádal jsem ho, aby mě taky vysvětil. Neměl jsem ale kanonický věk, ten je, při udělení výjimky, alespoň třiadvacet let. Po 21. srpnu ale měl Felix obavu, že by mohli všechny biskupy vysídlit na Sibiř, a tak změnil názor a vysvětil mě. Bylo to 15. listopadu, šel jsem ze školy, rovnou z pitevny, do jednoho bytu a tam mě bez jakékoliv slávy vysvětil.
(Felix Maria Davídek byl český katolický kněz, v letech 1950-1964 vězněný mimo jiné za „výchovu k nepřátelskému smýšlení proti lidově demokratickému zřízení“. Po propuštění budoval rozsáhlé alternativní teologicko-vzdělávací struktury. Více viz Wiki a ČT24 – pozn. autora.)

Po vysvěcení jste ale byl ve větším riziku případného postihu ze strany režimu, ne?
No jo… Ale to by nikoho nenapadlo, že takhle mladý kluk by byl kněz… Navíc, nepůsobili jsme veřejně, zůstávali jsme v tajnosti a měl jsem svůj okruh nemocných a starých lidí, které jsem chodil navštěvovat… Což mě taky přivedlo do krize, protože jsem to kněžství neměl, jak uplatnit. Tak jsem hledal, jak ho naplnit, a zaujala mě Matka Tereza, protože při takové práci bych mohl uplatnit jak kněžství, tak medicínu.

Než jste ji mohl následovat, ale ještě nějakou chvíli trvalo…
Ono je zajímavé, že mně ty věci tak nějak samy vycházely… Po třetím ročníku jsem byl na praxi v Ivančicích, spolu s Honzou Plachetou, což byl shodou okolností syn ředitele Krajského úřadu národního zdraví, který sídlil ve fakultní nemocnici… V šestém ročníku si mě ředitel Placheta zavolal, co prý plánuju. Já uvažoval o Vyškovu nebo Novém městě na Moravě a on mi nabídl místo ve Fakultní nemocnici Brno. Já nevěděl, jestli to přijmout, tak mi dal čas na rozmyšlenou, a vzpomínám si, jak jsem chodil kolem nemocnice a zvažoval možnosti, nakonec jsem však souhlasil a byl jsem přijatý na první internu. Asi sehrálo roli i to, že jsem byl docela dobrý student a končil jsem s červeným diplomem…

Věděli spolužáci na fakultě, že jste vysvěcený kněz?
Ne, to absolutně nešlo. Musel jsem to skrývat. Ani doma to nevěděli. Maminka to zjistila až časem… Biskup měl strach, aby se to nerozkřiklo. Jinak to, že chodím do kostela, se vědělo. Do pedagogického stavu mě nepouštěli, ale dozvěděl jsem se, až když jsem odcházel z první interny, že jsem byl vedený jako kádrová rezerva na primáře. Já se však rozhodl jít na kardiochirurgii…

To by byl vlastně celkem eskamotérský kousek, být tajným knězem a nestraníkem, a přesto to dotáhnout na primáře…
Já jsem sice ve straně nikdy nebyl, ale ani jsem proti režimu nějak agresivně nevystupoval, protože jsem považoval za důležité spíš dobře pracovat a budovat dobré vztahy s lidmi, což se mi snad dařilo. Když to ale takhle říkáte, vzpomínám si, když se nás ve třetím ročníku střední školy učitelka ptala, co bychom chtěli studovat dál, a na jakou vysokou školu by se prý neměli hlásit věřící, protože by je nepřijali. Jedna spolužačka vyhrkla, že na medicínu. Ale učitelka odpověděla, že naopak věřící se na medicínu hodí, protože mají dobrý přístup k nemocným.

---

miluj bližního svého

---

Jak se pak vaše víra při práci v nemocnici projevovala?
V podstatě šlo o to, žít jako křesťan. A k tomu životnímu stylu patří to biblické „miluj svého bližního jako sám sebe“, tedy být pacientům bližním, snažit se do nich vcítit a podle toho jednat. Hodně mi v tom pomohla i jedna zkušenost, kdy jsem po prvním ročníku medicíny utrpěl na brigádě úraz, byl jsem dvakrát operován a ležel v nemocnici s nejistou perspektivou, jak budu hýbat prsty na pravé ruce. Přišla zamračená sestra, beze slova mi píchla injekci a odešla. Já měl hned po náladě a cítil se hůř. Jindy přišla sestra s úsměvem, píchla injekci, prohodila pár slov a hned jsem se cítil líp a naděje na uzdravení ve mně vzrostla. Hodně mi to potom, už jako doktorovi, pomohlo ve vztahu k pacientům.

Co se v době vašeho působení ve FN Brno stalo se snem o Matce Tereze?
Za tou oficiálně vyrazit nešlo, ale přihlásil jsem se alespoň do kádrových rezerv Ministerstva zdravotnictví pro práci v rozvojových zemích a poměrně rychle mi nabídli vyjet do Iráku s geofyzikální expedicí, která potřebovala doktora. Irák, to je Mezopotámie čili biblická místa jako Babylon, Ninive… To mě přitahovalo, ale nevěděl jsem, jestli mě v nemocnici uvolní. Nakonec ale nebyl problém, tak jsem nashromáždil hromady lékařského materiálu, dokonce jsem se naučil trhat zuby, a vyrazil. Moc se mi tamní prostředí líbilo a představoval jsem si, že se z Iráku vypravím do Indie, což ale nebylo možné, protože nám po příjezdu sebrali pasy… Takže jsem se po roce vrátil na kardiochirurgii a zkoušel to dál.

Zmizet do ciziny?
Ano. Jednou jsem byl s oficiálním zájezdem na Kypru a pokoušel jsem se přes místní církev navázat nějaké kontakty, ale moc mi to nedoporučovali, protože Kypr byl tehdy hodně prosocialistický.

Těch pokusů o útěk jste ale učinil víc, že?
Ano, ale já to neměl tak, že bych se chtěl dostat „na lepší“, ale abych se dostal do misií. Můj kontakt – kněz na Kypru – mě tehdy od mého záměru zrazoval, protože se prý přes jejich ostrov krátce předtím pokoušel uniknout nějaký pilot z Libye, ale vrátili ho i s letadlem. Nabídl mi ale kontakt na jednoho lodního kapitána, který by mě dostal tajně po moři do Izraele a odtud, že bych mohl dál. To se mi ale nezdálo… A pak byl ještě plán zmizet přes Španělsko, kde jsme byli taky na oficiálním zájezdu a já se tam spojil s jedním misionářem, který mi měl dát kontakt na nějakého poslance – věřícího. Nakonec sice ani toto nedopadlo, ale pro mě to bylo vlastně štěstí…

Jak to myslíte? Čekal bych, že člověka demotivuje, když si uvědomí, že za panujícího režimu si nejspíš nebude moct splnit svůj sen…
I když jsem nemohl do misií, hledal jsem uplatnění dál a našel cestu v Hnutí fokoláre. Jde o hodně ekumenické hnutí v rámci katolické církve, zaměřené na dialog s jinými církvemi, náboženstvími i s lidmi bez náboženského přesvědčení. Jednou mě pozvali na jejich setkání – mimochodem taky tajné, v lesích –, na kterém se hovořilo o tom, že Kristus je přítomný i v bližních, tedy v druhých lidech. Tam mi došlo, že nemusím do Indie ani do Afriky, abych sloužil Kristu, ale že ho můžu nacházet v každém, koho potkám. To pro mě byl úžasný objev! Když jsem se po tomto setkání vrátil do práce na kardiochirurgii, všichni si mysleli, že jsem se zamiloval, jak jsem z toho byl šťastný. (usměje se)

Byla vám víra v práci lékaře někdy překážkou?
Stalo se mi už na interně, kdy za mnou přišel přednosta kliniky, a zavedl mě na jiné oddělení k těhotné pacientce, která na tom ale nebyla dobře, měla mitrální stenózu, tedy zúžení dvojcípé chlopně, a v důsledku toho se u ní rozvinul edém plic. Pan docent rozhodl, abych ji poslal do porodnice na přerušení těhotenství, což jsem sice udělal, ale z pohledu věřícího to pro mě byl samozřejmě problém. Až pak mě napadlo, že jsme mohli zkusit domluvit na chirurgii operaci chlopně bez mimotělního oběhu, a to by asi bylo možné i v těhotenství. To mě mrzelo, protože jsme mohli zachránit život matce i dítěti…

Podobný případ nemohl být jen jeden, ne?
Členové fokoláre žijí v komunitách – muži a ženy zvlášť – a když jsem se stal členem, začal jsem dojíždět každý týden z Brna do Bratislavy, až jsem se tam nakonec přestěhoval a začal pracovat jako kardiolog na místní poliklinice. Začali ke mně posílat ženy na doporučení potratu a já si s tím nevěděl rady. (usměje se) Já si s nimi povídal, popsal jsem jejich stav, a pak jsem to přestal řešit, ale stávalo se, že se rozhodly, že si dítě nechají… Kolegyně je pak ke mně přestaly posílat, protože věděly, jaké s tím mám dilema. (usměje se) Vzpomínám si ale třeba na jednu pacientku, kterou ke mně poslaly, protože byla v dětství operována na závažnou srdeční vadu, což ale samo o sobě nebyl důvod k přerušení, když navíc měla za sebou už dvě úspěšná těhotenství. Když jsem ji však vyšetřil, tak jsem se sám zarazil, protože to byla skutečně vážná vada a operace nic nevyřešila. Tak jsem jí řekl, že jestli se rozhodne si dítě nechat, tak že ji budu doprovázet a domluvím jí v Brně po porodu operaci. Ona souhlasila, v Brně ji s drobnými komplikacemi odoperovali a když jsme se po dvou letech potkali, říkala, že by dítě nevyměnila za nic na světě…

Snažil jste se hledat cesty i tam, kde je jiní neviděli…
Jo. Jo.

---

s vírou do světa

---

Abych to shrnul: po promoci deset let ve FN Brno, mezitím rok v Iráku, pak Bratislava…
…ano, taky deset let, pak jsem šel do Litvy, když se tam otevíralo fokoláre. K tomu jsem tam pracoval na částečný úvazek. Já do Litvy jezdil už za Sovětského svazu, na tzv. Mariapoli, tehdy ještě tajná duchovní cvičení v lesích a tak… Lidi tam byli dost uzavření a báli se, protože měli v čerstvé paměti deportace na Sibiř, a měli strach, že by je někdo mohl udat… Tak jsme se je tímto způsobem snažili dávat dohromady, aby se strachu zbavili. Strávil jsem v Litvě přes dva roky, než jsem se vrátil, abych měl na starosti hnutí zase u nás v Česku, na Slovensku a na Ukrajině…

Nejde mi do hlavy, jak jste za socialismu mohl cestovat za hranice, a ještě za účelem šíření víry…
Cesty se vždycky našly. Já tam za socialismu jezdil původně jakoby na dovolenou. V Litvě byla jedna doktorka, která se léčila v Karlových Varech, kde byl tehdy na léčení i jeden náš kamarád, ženatý fokolarín, který se s ní dal do řeči a ona ho pozvala do Litvy. Její manžel i syn byli taky doktoři a my tam za nimi společně jeli. Za prací jsem tam jel až po revoluci. Kolegové se divili, když jsem měl kariéru na Slovensku, ale říkal jsem jim, že ze stejného důvodu, z jakého jsem se přestěhoval do Bratislavy, teď se stěhuji do Litvy. Hlavním smyslem fokoláre je totiž hledat jednotu mezi lidmi, mezi církvemi, náboženstvími, ale i lidmi bez náboženského přesvědčení.

Jel jste do Litvy šířit víru, ale zároveň pracovat jako lékař?
Ano, i když sehnat práci nebylo snadné. Já jsem sice uměl rusky, ale neuměl jsem litevsky, a to už bylo v době, kdy ruštinu odsouvali… Už když jsem jel ale z Brna do Bratislavy to někteří nechápali. Když jsem říkal, že jdu za hlasem svého srdce, mysleli si, že se jedu ženit. (usměje se) Po revoluci už samozřejmě byla svoboda, tak jsem mohl přiznat, že jedu z náboženských důvodů, ale v Litvě ke mně byli zprvu nedůvěřiví. Mysleli si, že jsem buď podvodník nebo nějaký náboženský fanatik, což jsem snad nebyl ani jedno. (směje se) Našel jsem si místo v nemocnici na ultrazvuku, kde jsem dělal vyšetření srdce a cév, učil se jazyk a žil v komunitě… Myslel jsem si, že zůstanu v Litvě už napořád, ale nakonec mě v polovině devadesátých let povolali zpátky do Česka, zkraje nového tisíciletí jsem šel na tři roky znovu na Slovensko… Zkrátka vždycky tam, kde mě bylo třeba.

V Česku jste zase pracoval jako lékař?
Ne, na to už bych neměl kapacitu, to už jsem působil jen v hnutí… V roce 2003 mě zvolili do centra fokolarínů v Římě, ale po roce se ukázalo, že je třeba zamířit do Afriky. A tak jsem jel do Kamerunu, kde jsem strávil třináct let.

Takže jste se na misii přece jen dostal! Věděl jste, že tam strávíte takovou dobu?
Říkal jsem si, že smysl má pobýt na misii minimálně deset let, protože než člověk pozná místní mentalitu a naučí se s lidmi komunikovat na jejich úrovni, aby nepůsobil jako cizí element, tak to trvá.

Co jste za sebou při takových cestách nechával? Za celou dobu našeho povídání jste krom rodičů a bratra nepromluvil o žádné vlastní rodině…
Já měl celý život cestovatelské touhy. Za totality se cestovat nemohlo, to jsme jezdili tak do NDR, do Ruska, Rumunska nebo Bulharska, ale jinak nic moc. Když se hranice otevřely, tak už to byla jiná situace. A co jsem za sebou nechával? Vztahy. Dobré vztahy. Všude jsem se snažil budovat komunitu a spojovat lidi. A vlastní rodinu jsem neměl, v římskokatolické církvi pořád platí celibát… Ne že bych se rád neoženil! (směje se) Ale člověk dá přednost Bohu a když se žije s druhými lidmi ve vztazích, něco se společně hledá, buduje, a tak se vlastně potřeba rodiny naplní…

Na začátku působení fokoláre v Kamerunu prý byla prosba místního kmene, v němž byla obrovská dětská mortalita. Modlili se za pomoc, aby byl kmen zachován a jejich modlitba se dostala až do Říma k vašemu hnutí, které v místě postavilo nemocnici. Jel jste tam tedy jako duchovní, ale zároveň musela přijít vhod i vaše lékařská zkušenost, ne?
Určitě bych se tam uplatnil i jako doktor, ale radil jsem se před odjezdem s biskupem, který misiím velel, a ten řekl, že pastorace, tedy duchovní péče, má přednost. A ono těch úkolů bylo tolik, že na medicínu nebyl čas. Navíc tam doktoři a sestry byli…

V dokumentu Nohama na rovníku, hlavou v nebi, který o vaší misii natočila Česká televize, mě zaujala pasáž o místním léčiteli, o němž říkáte, že některé z útrap zvládne řešit lépe než západní medicína. Přesto, když jste viděl, s jakými problémy se místní potýkají, neozývalo se ve vás vaše lékařské vzdělání?
Snažil jsem se na lidi a jejich problémy nazírat nejen svým, ale i jejich pohledem. Afričané mají obecně celostní pohled na člověka a na nemoci, ale když někdo onemocní, tak to neberou jako třeba infekci, ale tak, že toho člověka někdo začaroval, že do něho vložil nějaké kouzlo, kvůli kterému onemocněl nebo dokonce umřel. Vzpomínám si, že v prvním roce jsem přijel do vesnice, kde v jedné rodině za podivných okolností umřely dvě malé děti. Večer jsem tam přespával u mladých manželů, muž byl chief, tedy náčelník, byli vzdělaní, ale i když jsme se o tom případu bavili a já jim říkal, že se takové úmrtí dá vysvětlit i racionálně, tak oni mi odvětili, že tohle je moje přesvědčení, ale že jejich víra je jiná. Tehdy jsem pochopil, že když půjdu proti jejich víře, budu pro ně jen hloupý bílý muž, který jim nerozumí. Takže jsem zvolil jinou cestu. Krátce po této události za mnou přišel jeden kluk, že mu volala matka žijící ve městě, že ho chce prý někdo magicky zabít a že má jít za ngambemanem – to je domorodým čarodějníkem a léčitelem, aby ho ochránil. A on se mě ptal, co má dělat. Tak jsem mu to už nevyvracel, zeptal jsem se ho, jestli je křesťan, jestli věří v Ježíše Krista a jestli věří, že mu byla dána všechna moc na nebi i na zemi. A on na všechno, že věří. Tak mu říkám: „Tak proč se bojíš?“ Kluk potom už za žádným ngambemanem nešel, za čtrnáct dní se za mnou zastavil znovu, já se ho zeptal, jak to, že ještě žije, a už jsme se tomu jen společně zasmáli. Takže tímto způsobem jsem tam šířil křesťanskou víru, která osvobozuje od strachu a od věcí, které ničí život.

---

bratrství a jednota

---

Takže bylo jednodušší šířit víru než vědu?
Mou úlohou bylo šířit především víru, ale věda a vzdělání bylo stejně důležité. Ve Fontem, kde jsme působili, jsme měli kromě základních škol i gymnázium vedené učiteli z hnutí. A představte si, že doma žijete v hliněném domě s hliněnou podlahou, kde si svítíte petrolejkou, a teď přijdete do školy, kde je internet, vyučování na úrovni… Vzdělání ohromně pomáhalo, mimo jiné i pro uznání a důstojnost ženy v původně patriarchálním systému, protože v našem gymnáziu se učily holky spolu s kluky.

Proč jste v Kamerunu skončil po třinácti letech a nezůstal déle?
Jak už jsem říkal, měl jsem o pět let mladšího bráchu, který do fokoláre vstoupil taky jako svobodný, byl postupně v Praze, v Košicích, v Chorvatsku a v Říme. Pak ale onemocněl, měl nějakou zvláštní kombinaci Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby. Žil v komunitě a když se jeho stav zhoršil, tak mi volali spolubratři, že potřebuje stálou péči a co s tím udělám, jelikož nebyli schopni se o něho tak intenzivně starat. Tak jsem se v Kamerunu domluvil, že bych se vrátil do Česka. Nešlo to úplně hned, jelikož jsme chystali velké oslavy padesáti let fokoláre v dané oblasti, pak jsem se ale vrátil a staral jsem se o bratra. To mě zase přivedlo k medicíně. Bratr progresivně ztrácel schopnost pohybu i mluvení, až když už jsme to nezvládali, tak šel do domova svatého Václava v Boleslavi, což je jen deset kilometrů od fokoláre, tak jsem za ním aspoň mohl každý den jezdit.

Ale nebýt toho, tak tu asi spolu teď nesedíme a jste pořád v Africe, že?
To ano, i když bych asi byl na jiném místě, protože krátce poté, co jsem odešel, vypukla v Kamerunu partizánská válka. Kamerun byl totiž původně německou kolonií, po první světové válce si ho rozdělili Francouzi a Angličani. Jako první se pak osamostatnila frankofonní část, až poté ta anglofonní, která se částečně připojila ke Kamerunu a částečně k Nigérii. Podle ústavy měla platit rovnocennost jazyků i obyvatel, ale přece jen frankofonní část je větší a anglofonní obyvatelé neměli taková práva a třeba na úřadech nebo ve veřejných funkcích ne každý angličtinu znal. Vláda v tomto moc činná nebyla, tak začalo násilí, demonstrace a byla vyhlášena nezávislá republika Ambazonie a dodnes se tam bojuje. Takže i členové fokoláre museli z Fontem odejít. Domorodci tam sice pořád částečně fungují, ale různé bojůvky pohybující se v pralesích mezi sebe rekrutují mladé kluky, takže mnozí utíkají…

Jak se vám na to vzpomíná, když takové dění jde zcela proti myšlence, jakou jste se tam snažil dlouhé roky prosazovat?
Lehce ne, ale zase pro mě je krásné, že domorodci i v obtížných podmínkách pokračují v tom, co se naučili. Nemocnice, kterou jsme tam budovali, nějakým způsobem funguje a co jsme zaseli, sice nefunguje tak, jak by si to člověk představoval, ale úplně myšlenka bratrství a jednoty taky nezahynula. V rámci možností pokračuje.

Když jste takový zcestovalý, podařilo se vám přece jen někdy v průběhu života podívat do vysněné Indie?
Ne, nevyšlo mi to. Ale nevadí. V Africe jsem se naučil spoustu věcí, včetně onoho celostního pohledu na člověka… Víte, když jsem začínal na interně, měl jsem dobrého asistenta, Bořka Semráda. Vždy mi pomohl, když bylo třeba, ale jinak mě nechal pracovat samostatně a člověk fungoval v určitých svých schématech… Jednou jsem na záchodě zastihl starou paní, jak tam kouří. Tak jsem jí jako mladej chytrej doktor, to víte, udělal přednášku o tom, jak kouření škodí. Ona mě poslouchala s takovým milým úsměvem a když jsem skončil, tak mi povídá: „Pane doktore, to kouření je moje jediná radost a vy mně ji chcete vzít?“ Tak jsem pochopil, že je potřeba vidět člověka nejen v těch schématech, i když pro orientaci jsou potřebná, ale s respektem, skutečně jako člověka, protože každý jsme přece jiný a co nakonec zůstává, je lidské bratrství a láska.

---

Více článků

Přehled všech článků