Příběhy obyčejného lékařství: Mezi parazity a simulanty

Vím, že váš syn je taky lékař. Byli i vaši rodiče lékaři?
Ne, ti byli učitelé. Tatínek se narodil v roce 1898 a bojoval za První světové války. Měl takový pohnutější osud. Za první republiky, v roce 1921, vstoupil do KSČ a vydržel v ní až do roku 1968, kdy konečně vystřízlivěl. Já jsem naštěstí do strany nevstoupil nikdy. Mně zdravej rozum říkal, že ne.

Ani jste nebyl pod tlakem, abyste tak učinil?
Šéf, profesor (Pavel) Ježek, mě párkrát přesvědčoval a je pravda, že kdybych chtěl dělat kariéru, tak bych ve straně být musel. Tehdy na nás apelovali, abychom pro ROH psali nějaké revoluční socialistické texty. Po nějaké době jsem více vnímal, že se to neslučuje s mým křesťanským přesvědčením a požádal jsem ředitelství, abych to dělat nemusel. Byl jsem povolán na ředitelství k vysvětlení. Nakonec, překvapivě, jsem z toho neměl postih.

Takže jste věřící člověk?
Ano. Jsem sice pokřtěný, ale k víře mě přivedla až manželka, se kterou jsem se seznámil během působení v Dačicích.

Byla pro vás po střední škole Lékařská fakulta Masarykovy univerzity jasná volba?
Na střední školu jsem chodil v Brně na Lerchovu a vždy mě to táhlo k přírodě. O prázdninách jsme jezdili do Hodic, na Vysočinu, kde jsem jako kluk lovíval raky a ryby a původně jsem chtěl být lesník, později veterinář nebo agronom. Odradilo mě ale, když jsem byl na výjezdu s veterinářem a viděl jsem, jak kope do krávy. To se mi příčilo. Přihlášku na medicínu jsem si podal úplně na poslední chvíli a naštěstí to vyšlo.

Jak vzpomínáte na události srpna 1968, kdy jste do druhého ročníku nastupoval už za úplně jiného politického klimatu?
Mě díky dobrým výsledkům u přijímaček udělali vedoucím kruhu, ale po osmašedesátém mě vystřídali… I když, já jsem byl vlastně rád, protože jsem se na vedoucí pozici nikdy necítil.

Vybavíte si z dob studií nějaké konkrétní vyučující?
Třeba z anatomie profesora (Lubomíra) Malinovského. A na pitvy za námi chodil ještě profesor (Karel) Žlábek. Na anatomii spousta lidí pohořela, i když překonat ji, bylo samozřejmě důležité. Vzpomínám si, když na první pitvě pronesl profesor Žlábek „Hic mortui docent vivos“, ozvala se hrozná rána a jeden spolužák omdlel. (usměje se) Pak byla ještě patologická anatomie, kterou přednášel profesor (Josef) Švejda a ten byl výborný. Na toho rád vzpomínám...

Vy jste anatomii a práci na tělech zvládal?
Mně se udělalo špatně jen jednou při nějaké krvavější operaci, ale pak si na to člověk přivykl. I když zprvu jsme měli taky obavy, jestli z těch těl nemůžeme chytit třeba nějakou infekci. Docent (Josef) Korbička říkával: „Sedlák musí za život sníst kupku hnoje. A patolog…“ (směje se)

Koho ještě si vybavíte?
Hodně nás ovlivnil i profesor biologie (Oldřich) Nečas. To byl takový uhrančivý elegán s černými vlasy a zářivě modrýma očima. Nebo profesor (Vladislav) Kruta, výborný fyziolog, známý i v zahraničí, i když na jeho přednášky chodilo jen pár lidí… Velkou osobností, na kterou vzpomínám, byl taky tehdy ještě asistent na II. chirurgické klinice u svaté Anny Jan Černý, který se stal později šéfem kardiochirurgie. Ten byl neskutečně šikovný, všichni ho obdivovali.

---

osudová vysočina

---

Po studiích jste zamířil pracovat do Dačic. Proč zrovna tam?
Tehdy spousta lidí utíkala do zahraničí, takže bych bez problému dostal místo v Brně na interně, ale říkal jsem si, že by mi prospělo se trošku osamostatnit. Tak jsem zamířil na Vysočinu, kterou jsem měl vždycky rád. A pak jsem tam poznal i manželku. V Dačicích byly kromě interny už jen tři oddělení – chirurgie, gynekologie-porodnice a dětské – takže když k nám jezdili pacienti s jinými problémy, člověk si musel umět poradit, což bylo velké plus. Když jsem se pak ale bavil s jinými kolegy, tak jsem přece jen pocítil potřebu, že bych se měl na něco specializovat. Zalíbily se mi infekční choroby, tak jsem po atestaci z vnitřního lékařství v Českých Budějovicích zamířil na Kliniku infekčních chorob v Brně Bohunicích (KICH).

Absolvoval jste po nástupu i povinné chirurgické kolečko?
Jistě. I když ředitel tehdy potřeboval záskok na gynekologii, tak mě tam poslal s tím, že mi pak za to uzná i zbytek. Nakonec mám za sebou šedesát devět porodů! Ale na tu chirurgii jsem pak stejně musel…

Co vás nadchlo právě pro infekční lékařství?
Já jsem už od těch klukovských dob, kdy jsem chytal žáby, pulce, ryby, potápníky a tak dále, měl vztah ke zvířatům. K tomu pak má blízko i parazitologie, které jsem se začal později věnovat. Takže řekl bych, že to bylo dáno mým pozitivním vztahem k přírodě. Ale vzpomínám si na pana primáře Vernera, který mi ještě v Dačicích říkal: „Kolego, infekce, v době antibiotik? Ta nemá budoucnost!“ (usměje se)

Stavba fakultní nemocnice v Brně Bohunicích začala v roce 1969 a trvala až do konce osmdesátých let. Jak to tu vypadalo, když jste přišel do Brna na Kliniku infekčních chorob?
Tehdy tu krom infekce byla tuberkulóza – plicní, pak samostatná budova psychiatrie a ortopedie. Problém nemocnice byl v tom, že tam nebylo chirurgické pracoviště, ale jezdil k nám konziliární chirurg z nemocnice u sv. Anny nebo Úrazovky. Na Klinice infekčních chorob jsme měli v rámci JIP malý operační sálek, sloužící pro pacienty, kteří tehdy nemohli ležet na chirurgických odděleních v Brně nebo jiných nemocnicích Jihomoravského kraje. Tam se prováděly nutné akutní chirurgické zákroky. Vybavuji si případ ze služby u pacienta se snětí nohy – Clostridium perfringens. Konsiliář – zkušený chirurg, zhodnotil, že noha je na amputaci. V našem instrumentáriu tehdy ale nebyla pilka na amputaci nohy. A než aby jel ke svaté Anně pro všechny nástroje, vytáhl z auta pilku na železo, tu jsme vysterilizovali, proběhla amputace a pacienta se podařilo zachránit.

Jinak však tehdejší možnosti infektologa musely být značně omezené ve srovnání s dneškem, ne?
Neměli jsme tehdy antivirové léky třeba na hepatitidy B, takže na ty se taky občas umíralo. Přitom dneska je to „obyčejný béčko“, na které existují antivirotika, která ho spolehlivě zastaví. Už od dětství se očkuje proti VHB. Infekční klinika sloužila samozřejmě pro izolaci a léčbu přenosných nemocí – vzduchem, vodou, potravinami, kontaktem. Někdy ale sloužila jako izolace pro některé druhy chronických infekcí, u kterých pacienti onemocněli nemocemi, které by se obvykle léčily na chirurgii, neurologii i jiných specializovaných pracovištích. Například v době, kdy jsem nastoupil na KICH bylo v Jihomoravském kraji několik nosičů bakteriálního tyfu. Znali jsme je, věděli jsme, kde bydlí, a když měli nějaký problém, tak s ním museli k nám na infekční.

Vybaví se vám z těchto dob nějaký specifický pacientský případ?
Měli jsme pacienta, který měl v lebeční kosti ložisko osteomyelitidy, tedy zánětu kosti, v které vyrostla salmonela. Přijel konsiliář – neurochirurg a já mu asistoval při operaci, kdy jsme tu kost vyřízli, vysterilizovali a po čase, až se zahojila, se pacientovi zasadila zpět do hlavy. No, bylo to tu pestré… Měli jsme tu i případ jedné starší paní, bacilonosičky tyfu, kterou vezli do nemocnice do Vyškova, kde to o ní ale nevěděli. Až když ji tam dovezli, tak to teprve zjistili a vezli ji tedy k nám. Ale i během toho krátkého pobytu se stalo, že ve Vyškově se nakazila paní, která tam pomáhala s praním prádla, protože u toho kouřila…

Takže z nakažené do prádla, z prádla na ruku, z ruky na cigaretu a z cigarety do organismu…
No ano. Stále se podceňuje přenos některých infekcí, přestože by jim šlo jednoduše zabránit.

V době vašeho nástupu do FN Brno v roce 1977 byl přednostou Infekční kliniky docent, později profesor Pavel Ježek, který se vedení ujal po profesoru Václavu Houbalovi, že?
Ano, ale profesora Houbala taky pamatuju, ten mě ještě v pátém ročníku zkoušel z infekčního. Profesor Ježek byl kapacita přes žloutenky. Byl dobrý diagnostik, vědec, ale i šéf. A byl taky nestraník, což na jeho pozici byla spíš výjimka.

V osmdesátých letech se profesor Ježek zaměřoval na nové postupy léčby hepatitidy, takže vy jste u nich musel být poměrně bezprostředně taky. Jak na tyto časy vzpomínáte?
Záleželo na typu žloutenky. Když šlo o béčko, tak to mohlo dojít do těžkého stádia a stávalo se, že občas i někdo zemřel. Aby se překonalo období, kdy je mozek zatemněný toxickými látkami, které zpracovávají játra, tak se dělaly tzv. hemoperfuze, při nichž se krev čistila přes aktivní uhlí. Vzpomínám si, že jednou mě volali přímo na Vánoce, kdy bylo hemoperfuzi potřeba provést těhotné pacientce… To byly takové začátky, i když v rámci diferenciální diagnostiky jsme řešili spoustu jiných chorob a třeba i genetických poruch, při kterých selhávaly játra…

V roce 1979 republikou zamávala epidemie hepatitidy typu A, kdy se ze zmražených jahod z Polska nakazilo přes čtyřicet tisíc lidí. Jak jste to pocítili na vašem oddělení?
Já byl tehdy nejmladší muž a po panu profesoru Ježkovi a docentu – tehdy ještě asistentovi (Zdeňku) Černém – třetí v pořadí a byl jsem pověřen, že vyjedu se sanitkou do terénu. Brno až tolik postižené nebylo, takže jsme jezdili do rizikových oblastí, kde probíhaly chmelové brigády a kde hrozilo, že se někdo nakazí, a pátrali po lidech, kteří měli příznaky. Já jsem se jezdil kolem Podbořan, po chmelových brigádách, kde se pohybovala spousta česačů – studentů a přece jen, žloutenka je nemoc špinavých rukou. Pokud jsme někoho objevili s podezřelými příznaky, například tmavou močí, tak jsme ho zavezli do nemocnice do Podbořan k diagnostice.

---

do lékárny až do vídně...

---

Pamatujete jiné, podobně hromadné, rozšíření nějaké nákazy?
Vybavuju si na případ jedné zájezdní šumavské chaty, kde pili nepřevařenou vodu ze studny. Jenže nad nimi byla jiná chata, kde pobýval člověk nakažený žloutenkou typu A, a takto se přes vodu postupně nakazilo několik desítek lidí. Jediný, kdo se nakazil s nejmenším postižením jater, byl chlapík, který tvrdil, že pil celou dobu jen pivo. (směje se)

Já si vzpomínám dovolenou v Chorvatsku, kdy celý zájezd stihly zažívací potíže, až na jeden pár, který pil celý pobyt jen vinné střiky a bavoráky…
A víte proč? Alkohol sice nedezinfikuje, jak se někdy říká, ale zvyšuje kyselost žaludku a tím pádem se ničí bakterie, které se do těla dostanou. No, a ještě si pamatuju na dvě epidemie ve školní menze. Jednou to byla tzv. stafylokoková enterotoxikóza, jejímž původcem je zlatý stafylokok, který se běžně vyskytuje na kůži. Nákaza se pak může rozšířit, když má kuchař třeba poraněný prst, hnisá mu a bakterie se tak dostanou do jídla. A z doby, kdy jsem byl ještě student, si vzpomínám, že se z menzy rozšířila taky spála.

Taky jste ji chytil?
Já naštěstí ne. Já jsem se rád chodíval učit do univerzitní knihovny, protože mě uklidňovalo to ticho, a s kamarádem jsme pak chodívali na jídlo do Sputniku na České. S oblibou jsme si tam dávali rybí salát, dnes už bych si ho ale v životě nedal! (směje se) Vždycky žasnu, co všechno jsem dělal. Chytal myši do rukou, z toho zase můžou být závažné leptospirózy…

Později jste se specializoval na parazitologii a tropické nemoci. O jak velké téma v osmdesátých letech šlo? Dnes už není těžké si z dovolené v exotické destinaci nějakého parazita dovézt, ale za socialismu byly možnosti vycestovat přece jen dost omezené…
Když jsem se o parazitologii začal zajímat, tak u nás byly nejčastější roupi, sem tam nějaká škrkavka nebo tu a tam někdo donesl v sáčku články tasemnice, případy toxoplazmózy. To všechno ale bylo podružné. Už za socialismu k nám ale jezdili studenti z Afriky, přičemž subsaharská Afrika je z pohledu parazitologie nejrizikovější destinace. Bavíme se o statisících, možná milionu, dětí, které umíraly do jednoho roku života, i když dnes už jsou ta čísla díky očkování možná nižší… Ale taky k nám docházeli cestovatelé. Takový Ruda Švaříček, ale i jiní, u nás býval s malárií opakovaně. Pokud přijel se čtyřicítkami horečkami a zimnicí, tak jsme samozřejmě měli podezření na malárii, ale museli jsme ještě určit, jaký typ, protože na tom pak záležela léčba. Některé jsou závažné, jiné méně, ale vyžadují tzv. zajišťovací léčbu, aby se neprojevily později znovu. Jako první záchytná instance pro nás byli hematologové, kteří z krevního obrazu dokázali zjistit v krvinkách parazita, ale už neuměli říct, který typ toho plazmodia to je. Proto jsem si z vlastní iniciativy domluvil stáž u doktora (Olega) Ditricha z Akademie věd v Českých Budějovicích, abych se jednotlivé typy malárie naučil rozlišovat.

Cizinci a cestovatelé tak pro vás vlastně představovali cenný studijní materiál, že?
Na těch Afričanech se krásně potvrzovalo, jak je imunita významná. U dětí, které malárii přežily, se vytvořila imunita a pak už v dospělosti dostávaly od komárů vlastně jen posilovací dávky plazmodií, které ji pomáhaly udržovat. Měli jsme případ studenta, tuším z Burkiny Faso nebo z Beninu, který u nás několik let studoval, pak se vrátil domů, a jak mu za dobu pobytu v Česku imunita vyvanula, když se vrátil, onemocněl hned malárií.

Jak se tehdy na tato exotická onemocnění sháněly léky?
Je pravda, že těch případů až tolik nebylo, a navíc se šetřilo, takže i když existovala nějaká banka léků jako byl intravenózní chinin, sehnat je nebylo snadné. Vzpomínám si na pacienta, kterému jsem napsal recept na meflochin, ale on si ho musel jet vyzvednout až do Vídně…

Parazitologové Jaroslav Flégr a Julius Lukeš si dobrovolně nasadili do organismu toxoplazmózu a tasemnice. Zkusil jste taky někdy podobný pokus?
Ne, to ne. Já jsem spíš bojácný. (usměje se) Ale je fakt, že stimulace imunitního systému parazity je potvrzená.

V roce 1995 vypukla údajně dodnes největší epidemie chřipky v Česku, navíc šířená z jižní Moravy? Jak na ni vzpomínáte?
Popravdě, nijak zvlášť si ji nevybavuju. Když takové epidemie propuknou, tak sice onemocní spousty lidí, ale ve špitálu většinou končí ti, kteří k tomu mají dispozici, například starší nebo nějací s narušenou imunitou. A to si nevzpomínám, že by ten rok byl nějaký výjimečný… Větší poprask byl, když se u nás koncem osmdesátých let objevil první případ AIDS. To jsme se všichni báli, než jsme si to trošku osahali… Pamatuju si, že jsme s pacientem jeli na cétéčko na onkologii na Žlutý kopec, které jsme tehdy v naší nemocnici neměli, a tam se ze strachu z infekce vyloženě zabarikádovali… Dnes už máme léky, které pacientům dokážou slušně prodloužit život, ale tehdy jsme s tím nemohli moc co dělat. Ten pokrok v medicíně je obrovský!

---

V base

---

V roce 2002 jste nastoupil jako lékař infekčního oddělení vězeňské nemocnice Vazební věznice Brno. Co vás tam přivedlo?
Tehdy za mnou přišla kolegyně z plicního, doktorka Šarmanová, která tam působila na tuberkulózním oddělení. Krom toho ve vězeňské nemocnici byla ještě interna, psychiatrie a rehabilitace, ale infekce tam neměl kdo dělat. Přišly za mnou s ředitelkou nemocnice a lákaly mě – to musím říct – na peníze, ale i na menší objem práce. Protože když k vám přijde svatba se salmonelou z věnečků, tak to máte dvacet i víc lidí, které musíte akutně řešit…Tolik pacientů najednou se vyskytne jen v civilu.

Ve vězeňské nemocnici byl tedy nižší objem práce?
Infekce ve vězení bývaly nejčastěji virové hepatitidy u narkomanů, kteří se tetovali nebo i ve vězení brali drogy. Pak třeba průjmy nebo respirační infekce. Ale nebylo jich tolik. Takže ano, méně práce a zároveň lepší finanční podmínky. Přece jen jsme už tenkrát uvažovali, že si pořídíme domeček… Zkrátka jsem si řekl, že to zkusím a zůstal jsem tam nakonec až do roku 2013, kdy jsem šel do důchodu.

Překvapilo mě, že jste šel do věznice pracovat až takto v závěru kariéry, vlastně na pozici, na kterou se, hádám, kolegové moc nehrnou…
No, zrovna populární pozice to není. Ne že bychom byli vězni přímo ohroženi, ale příjemné to není. Psychopati, ti jsou všude, ale měli jsme tam hodně narkomanů nebo taky simulantů… Ono rozhodnout ve službě třeba o tom, že má někdo velké podezření na infarkt, a prosadit to na operačním oddělení, které má rozhodovací pravomoc, bylo složité. Protože jakmile je ten pacient převezen na lůžko do civilní nemocnice, tak tam musí být nepřetržitě hlídán, což je pro vězeňskou službu zátěž. Takže někdy byl člověk mezi Skyllou a Charybdou, jak se říká.

Zažil jste ve vězení nějaké adrenalinové situace?
Stalo se mi třeba, že během služby vězni zapálili matraci a v tom kouři se jim podařilo uniknout ven z budovy. Spoluvězni byli ve zmatku vyvedeni na dvůr, všichni, včetně dozorců, se nadýchali kysličníku uhelnatého, a jeden z těch vězňů začal šplhat na jednu ze strážních věží. Policie už měla celé místo obstoupené, byli tam i hasiči, takže neměl šanci dostat se ven, ale jeden z dozorců byl tak vystresovaný, že vystřelil dva varovné výstřely a kdyby měl střílet potřetí, tak už musí mířit na toho vězně. A to není jednoduché, byl velice rozrušený a měl obrovsky zvýšený krevní tlak. Pár takových rizikových situací jsem zažil.

Jaké třeba ještě?
Třeba pacienta, který měl takzvanou hereditární angiopatii, což je velmi vzácná porucha způsobující, že při zranění člověk začne otékat. A tady ten vězeň byl na zubní klinice na trhání zubu. Když člověk po takovém zákroku nebo třeba po jiném poranění začne otékat, tak se to běžně zvládá kortikoidy nebo adrenalinem, ale v případě angiopatie nic z toho nezabírá. Existuje na to speciální protilátka, kterou by u sebe měli nemocní nosit, ale ten dotyčný ji u sebe neměl. Začal mi otékat, hrozilo dušení a teď, co s ním. Naštěstí jsem si vzpomněl na kolegu z imunologie, který zrovna nakupoval vedle v Kauflandu, když jsem mu volal, tak si dotyčného vyhledal na imunologickém oddělení – protože tu diagnózu má opravdu jen pár jedinců v Česku –, našel protilátku a podařilo se ji dostat do vězení a podat mu ji. Protože jinak nevím…

Chápu to správně, že k vám do Brna se na infekční dostávali vězni z celé republiky?
Ano. V Praze zase mají internu a chirurgii, takže když jsme potřebovali převést třeba někoho s apendixem, jelo se do Prahy, samozřejmě s ostrahou a s houkačkami, protože hrozilo přepadení. To se taky stalo v minulosti, že se třeba převážel vězeň a cestou na něho čekali komplici…

Ve vězení taky dochází k sebevraždám, ne?
Taky. To jsme měli rizikového pacienta na drogách, kterého k nám překládali z psychiatrie pro hepatitidu. Na psychiatrii jsou v celách, které jsou prázdné, takže tam si nemají, jak ublížit. U nás byl v normální cele a strážný na něho průběžně dohlížel, ale stejně se mu povedlo se nějak pověsit za záchod. Strážný ho odřízl a podařilo se nám ho resuscitovat, uzdravil se.

Vězeňského lékaře prý nemůže dělat mladý člověk, protože starší si u vězňů – pacientů spíš sjedná respekt. Je to tak?
Měl by to být člověk, který má zkušenosti. Myslím obecné. Je to jedna z funkcí, pro kterou se mladí nehodí, podobně jako třeba politik. I do politiky by podle mě měl člověk vstupovat až s nějakou osobní zkušeností. Jednou se mi stalo, že jsem vyšetřoval vězně, na kterém bylo evidentní, že je psychopat a on najednou vzal stůl a hodil ho po mně. Naštěstí se mi nic nestalo, strážní po něm hned skočili. To byla spíš taková úsměvná historka, ale chtěl jsem na ní říct, že když vás zkrátka pacient začne o něčem přesvědčovat, musíte mít zkušenosti, abyste poznali, že vám lže…

Tím teď myslíte simulanty?
No jistě, a že jich bylo. Jeden pacient za mnou chodil téměř každou službu. (usměje se) Kdybych neměl už tu zkušenost z interny a z infekce, tak bych to asi nezvládl, ale takhle to bylo před důchodem fajn. I když, zpětně jsem se divil, že jsem to ty roky zvládl, protože já jsem jinak celkem úzkostlivá povaha.

Může vězeňský lékař odhlédnout od toho, že léčí člověka, který spáchal nějaký trestný čin?
I na vězně se musíte dívat jako na každého pacienta a dělat svou práci. To, že je někdo simulant nebo těžký zločinec, to už je navíc.

Věděl jste, za co byl ten který pacient odsouzený?
Strážní to věděli a většinou nám to říkali, na co si třeba dát pozor. Když tam byl třeba nějaký mafián…

Takže i nějaké prominentní figury jste ve vězení léčil?
Radši nebudu jmenovat nikoho konkrétního, ale taky. To nás upozorňovali, že by se nás třeba někdo mohl pokusit uplatit…

Pomáhalo vám při práci ve vězeňské službě, že jste věřící člověk?
Ano. Jeden pacient na mě přišel s tím, že je věřící a chtěl z toho něco získat. Já mu na to řekl, že jsem taky věřící a že se snažím dělat svou práci. Vážně, víra – a manželka – mi psychicky hodně pomáhala.
(Manželka vstupuje do řeči.)
Manželka: Já jsem pracovala jako sestra a člověk se u pacienta nemůže dívat na to, kdo to je. To by mělo být v případě lékařské péče jedno. Mně by vadilo ne to, že jde o vězně, ale že člověk nemůže jít za pacientem sám, když je to potřeba, ale vždycky musel se strážným, který třeba ne vždy měl čas. Já bych to tak dělat nemohla.

Přinesl jste si z infektologie někdy práci domů neboli nakazil jste se někdy nějakou nemocí v práci?
Ne, nikdy. Já jsem býval nejčastěji nemocný, když děti přinesly ze školky nebo ze školy rýmu, a já z ní pak chytil zánět dutin. Je ale fakt, že když jsme dělali se žloutenkami typu A, tak to bývalo rizikové. Asi ne vždycky jsme měli rukavice a nebyli jsme v té době proti VHA očkovaní. Pamatuju si i na jedno podezření na pravé neštovice, ze kterého jsme měli na oddělení strach… Ale jinak jsem byl zvyklý pořád nosit roušku, na chodbách jsme měli lavory s dezinfekcí, takže když jsem tahle opatření dělal, byl jsem klidný. I když taky jednou, když jsme ještě nebyli očkovaní proti VHB, jsem resuscitoval pacienta se žloutenkou typu B, ten zvracel krev, měl jsem ji všude. To jsem měl taky trošku strach, ale neonemocněl jsem…

Jak jste vnímal nástup pandemie covidu-19?
Zezačátku jsem měl trošku obavy, ale dělal jsem všechno proto, abych se nenakazil. A pak už, děj se vůle boží. (usměje se) Celá ta situace byla nečekaná a nezvyklá, jelikož často onemocněli zdraví lidé s velmi dobrou imunitou, ale jak se ukázalo, právě ta velmi dobrá imunita dělala neplechu, protože cytotoxické lymfocyty, které se zakusují do viru, se zakusovaly taky do tkání. Proto vznikaly ty těžké pneumonie, a proto lidé umírali na těžké respirační selhání. V tomto měl covid-19 jiný průběh než choroby, jaké jsme znali, ať už se budeme bavit o ptačí chřipce, jiných druzích chřipky i jiných respiračních virózách, nebo třeba horečce dengue.

Když zmiňujete tu, v poslední době se hovoří o tom, jak se s proměnou klimatu a posouváním výskytu některých živočišných druhů posouvá i výskyt onemocnění, která mohou některá zvířata přenášet. Vaši nástupci tak nejspíš za pár let budou řešit jiné typy onemocnění, než jste řešil vy, že?
Je fakt, že na jižní Moravě už se běžně komáři anofelové, tedy teoreticky přenašeči, vyskytují. Ale to už i dřív. Existovala i tzv. letištní malárie, kdy se komár dostal do letadla z nějaké malarické lokace… Pamatuju si taky, že už se u nás na klinice objevil i případ leishmaniózy, což je velmi těžká parazitární choroba, a pán už byl na respirátoru… To je prvok, který rozežírá játra a který je přenášen komáry, kteří se vyskytují už i ve středomoří… Je proto důležité se chránit repelenty a moskytiérami.

Vypěstoval jste si během kariéry infektologa a parazitologa nějakou profesní deformaci?
(oba se s manželkou rozesmějí)
JK: Hodně velkou. Když třeba manželka dělá pomazánky, tak s nivou si nedám…
Manželka: Musela jsem přizpůsobit vaření a zvyknout si třeba i na to, že když máme návštěvu a já chystám občerstvení, manžel chodí a čichá, jestli něco není cítit a jestli je všechno dostatečně udělané.
JK:To víte, za ty roky! Lidi chodili s problémy a když jsem se jich ptal, co jedli, tak prý, že grilované kuře na výstavišti… To bylo pořád! Protože oni, když to grilují, tak aby to neztratilo váhu, tak to nedodělají… Když jsem viděl, co všechno to může udělat, tak z těch alimentárních onemocnění mám větší obavy než z nějakých respiračních nebo tropických.

Takže jste v průběhu let postupně upravoval svůj jídelníček?
JK:Já vím, že s tím manželku otravuju, když mi musí dělat chlebíčky zvlášť… S vepřovou šunkou místo kuřecí. (směje se)
Manželka: Manžel se třeba v létě vůbec nenapije nepřevařené vody.
JK:Třeba v Praze jednou došlo k havárii vodovodu, který byl nešťastně umístěný pod kanalizací. Do toho vodovodního systému se tak dostaly noroviry a onemocnělo tehdy tisíc lidí… V Milwaukee v Americe se zase do vodáren dostal prvok kryptosporidie a onemocnělo čtyři sta tisíc lidí…
Manželka: Manžel je zkrátka velký preventista, ale nic se nemá přehánět. Když vodu převaříte, tak vám veškerý vápník zůstane v hrnci, a protože mu chyběl, tak si během covidu při práci na zahradě zlomil několik obratlů.
Tak teď užívám vápník v tabletách!

---

Více článků

Přehled všech článků