Byly jste historicky prvními lektorkami inovované lekce v předmětu Teoretické základy klinické medicíny II. Jak byste přiblížily metodu TBL výuky? Jak vypadá běžná hodina?
TS: Jde o metodu kolaborativního učení, takže studenti by měli být schopni diskutovat nad tím, co považují za správné, a to jak v testové části, tak v aplikační, z nichž se hodina skládá. Ta testová může studenty odrazovat, ale pro nás jde v podstatě jen o ověření, že věnovali čas přípravě. Protože pokud student přijde do hodiny nepřipravený, tak to ztěžuje jakékoliv další předávání informací. Test má deset otázek a probíhá ve třech fázích, kdy nejprve každý odpovídá sám za sebe, pak jsou otázky probírány v rámci týmu. V rámci aplikační části už se věnujeme virtuálnímu pacientovi, který nás provádí konkrétním příběhem, jaký by se mohl udát v reálné situaci.
TBL lekcím jsou přítomni vždy dva zástupci z řad vyučujících. Takzvaný facilitátor a content expert. V čem spočívá role facilitátora? Paní magistro, vy přicházíte z prostřední filozofické fakulty, někoho by mohlo překvapit, že nemáte medicínské vzdělání…
TS: To, že facilitátor nemá medicínské vzdělání není překážkou, ale naopak to může být výhodou. My jako content experti totiž míváme tendence začít studenty poučovat. Facilitátor se tak musí dobře orientovat ve scénáři a umět zakročit ve chvíli, kdy má content expert nutkání přejít do frontální výuky. V tu chvíli ho upozadí a dá prostor studentům.
MB: Protože TBL výuka stojí primárně na studentech. Jde v ní o jejich pohled, o jejich diskuzi, o to, jak různá cvičení chápou a jak si dokážou informace navzájem vysvětlit. V rámci každé lekce jsou stanoveny určité cíle a my jako facilitátoři vedeme diskuzi, umožňujeme interakce a hlídáme, abychom k daným cílům společně došli.
Facilitátor je tedy něco mezi učitelem, psychologem, scénáristou a režisérem a do toho je vlastně tak trochu i v kůži studenta…
MB: To jste pojmenoval zajímavě. Možná bych ještě přidala prvek performance, protože každý z facilitátorů má svůj styl a jeho osobnost se do výuky také promítá. Zároveň jsme i něco jako moderátoři té diskuze a takoví prostředníci mezi studenty a content experty, protože řešíme i věci mimo samotnou výuku, včetně třeba omluvenek. Jsme tak pro studenty jakýsi pevný bod. Zatímco lekce a content experti se mění, my jsme tam pro ně vždycky. Chceme studenty poznat a vědět, co si myslí. Jsme rádi, když se za námi nebojí přijít, pokud se objeví nějaký problém.
V čem naopak spočívá odborná role content expertů?
MB: Content expert je v lekcích v roli člověka se zkušenostmi z klinické praxe a zárukou odbornosti. Může studentům říct, jak to v nemocnicích chodí, co je levné, co drahé, co si mohou dovolit, na koho se obrátit pro pomoc, zkrátka všechny ty věci, které oni ještě nemohli zažít.
TS: A do výuky by měl ideálně vstupovat co nejméně. Jeho úloha je v přípravě lekce, sestavení testových otázek a virtuálního pacienta. V některých případech je však třeba ozřejmit, co je v praxi správně, nebo špatně. Poskytujeme tak rozhodující informace z vlastní klinické praxe, aby nevznikaly nějaké faktické nejasnosti.
Z jakého podnětu začala být TBL výuka aplikována zrovna v Teoretických základech klinické medicíny?
MB: Ona se dá metoda facilitace uplatnit i v jiných předmětech. Smyslem je větší fokus na studenty, abychom je naučili uvažovat tak, jako budou muset v praxi. Naši virtuální pacienti ukazují složitost a komplexnost situací, do nichž se mohou jako budoucí lékaři dostat. Ve scénářích se proto pracuje například s pacientem, který je nepříjemný, vědomě lže nebo nechce absolvovat nějaké vyšetření. Tím do výuky přidáváme širší kontext a studenti takové situace musí zdárně vyřešit.
V čem vidíte hlavní benefit, ve srovnání s běžnými výukovými metodami?
MB: Zásadní změna je v tom, že zatímco dosud byli studenti na učení sami, teď pracují v týmech a s nějakým časovým rámcem. A taky v tom, že v hlavních rolích jsou oni. My jim v zásadě jen umožňujeme prostor, aby se tohle mohlo dít, a aby byl tento prostor bezpečný. To znamená, aby byli ujištění, že je v pořádku nevědět nebo udělat chybu. My vlastně studenty znovu učíme se projevovat, protože je vidět, jak obrovská je ta bariéra a obava říct něco špatně. Proto jim pořád připomínáme, ať se nebojí projevit, ať se nebojí zeptat, kdo má otázku, protože hloupé otázky neexistují.
TS: Myslím, že to je dobrá forma výuky, protože klade důraz na něco, co dnes mladí lidé nejsou až tak zvyklí používat, což je mezilidská komunikace. Hezky vidíme, jak studenti, kteří jsou ze začátku nesví nebo nesmělí, na konci hodiny odcházejí, diskutují o tématu a jsou plní emocí. Což je něco, co je podle mě posouvá dál.
Jsou v tomto ohledu rozdíly mezi českými studenty, kteří jsou z předchozích stupňů vzdělávání přece jen víc navyklí na klasickou frontální výuku, a těmi ze zahraničí?
MB: Je vidět, že zahraniční studenti jako by byli z tohoto typu výuky o něco nadšenější. Baví je diskutovat, protože jsou na to více zvyklí a konečně mají pocit, že se tu objevil typ výuky, kde zase můžou. Někdy je až musíme mírnit, ale je zajímavé sledovat, jak jsou schopní zjišťovat informace, ať už od sebe navzájem nebo od content expertů. Přála bych i českým studentům, aby se nebáli otevřít, projevit emoce a klidně se při obhajobě svých argumentů pohádat. Prošla jsem stejným vzdělávacím systémem, který nás učil být potichu, nepovídat si a dělat všechno samostatně, takže té určité uzavřenosti rozumím. Ale věřím, že se nám v našem úsilí daří a je fajn vidět, když se studenti otevřou a přijdou s myšlenkami, které mě ani content experta při přípravě lekce nenapadly. Zvedá to pak i jejich sebevědomí.
Neměli studenti z takové proměny výuky obavu?
MB: Je pravda, že studenti měli z nějakého důvodu strach, že tento předmět bude vyřazovací. Já mám osobně obecně pocit, že jsou hodně tlačeni do toho, že když nebudou mít v nějakém testu sto procent, tak je hotovo… V našem případě to o tom klasickém hodnocení tolik není. Testy slouží hlavně k tomu, aby nám rozvinuly diskuzi.
TS: Ten předmět skutečně není o tom, aby studenti skrze něj měli problém projít do dalšího ročníku. Je o tom, aby se naučili pracovat s novou výukovou metodou a aby se naučili být trošku otevřenější, komunikativnější a schopní obhájit svůj názor.
Jak by do budoucna mohla TBL metoda obecně rozvíjet výuku na lékařské fakultě?
TS: Uvidíme, kam to povede. Ale věřím, že celý koncept nových výukových metod, které na SIMU začínáme používat, bude vychovávat nové generace studentů, kteří budou odlišní ještě třeba od té mé, kdy byl opravdu problém se dopátrat nějaké dobré odpovědi nebo se prosadit na praxích. Starší generace byly učeny příliš nemluvit, příliš se neptat, my se však snažíme do studentů dostat myšlenku, že je správné se ptát a v bezpečném prostředí výuky dělat chyby a poučit se z nich. Už jen ten přístup k chybám by se měl měnit od prvního ročníku, kdy do simulačního centra studenti přicházejí na první pomoc. Můžu z vlastní zkušenosti říct, že spolupráce se studenty, kteří ještě neměli možnost zažít simulační výuku, oproti těm, kteří ji mají v podstatě od prvního ročníku, je pak v těch vyšších ročnících diametrálně odlišná. Je poznat, že mají zdravou sebedůvěru, ptají se, baví je to, zapojují se a jsou motivovaní. To je přesně to, o co nám jde. Posunout učení do roviny, kdy budou brát mě, coby vyučujícího, jako toho, kdo je chce něco naučit a je tam od toho, aby jim pomohl.
