Miniseriál: zahraniční studenti na LF MU, 5. díl

Povězte nám něco o sobě. Odkud pocházíte? Jak dlouho studujete v Brně?
Jmenuji se Muhammad Ali Siddiqui, jsem studentem čtvrtého ročníku lékařství na Masarykově univerzitě a zároveň viceprezidentem Masarykovy asociace zahraničních studentů lékařství. Pocházím ze Spojených států amerických, ale posledních šest sedm let jsem strávil ve Spojených arabských emirátech a Saúdské Arábii.

Proč jste se rozhodl pro studia na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity? Věděl jste před příjezdem něco o univerzitě nebo o České republice?
Když jsem dokončil střední školu, dostal jsem se sice do několika předlékařských programů na různých amerických univerzitách, ale byl jsem znepokojen finančními důsledky, které jsou v této zemi se studiem spojené. Mám sice americké občanství, ale vzhledem k tomu, že jsem tolik let žil v zahraničí, mě instituce považovaly za zahraničního studenta, což znamenalo, že bych musel platit mezinárodní školné, které ročně činilo přibližně 60 až 70 tisíc dolarů. Když jsem na internetu narazil na program Všeobecného lékařství na Masarykově univerzitě, zaujala mne jak adekvátní výše poplatků, tak krátká doba studia (šest let v porovnání s osmi až desíti lety, které jsou standardem v Americe). O České republice ani o samotné univerzitě jsem téměř nic nevěděl, když jsem se rozhodl zde studovat, takže to pro mne byl docela velký skok.

Studium na lékařské fakultě je obecně dost náročné. Jak vnímáte kvalitu studia na Lékařské fakultě MU?
Protože mé středoškolské studijní plány byly poměrně přísné, očekával jsem, že se bez problémů vyrovnám i s náročným studiem lékařství. Během prvního roku zde jsem si však uvědomil, že se musím zlepšit ve všech aspektech svého života; standard stanovený univerzitou, pokud jde o teoretické znalosti, mě překvapil. Teoretické ústavy dělají maximum pro to, aby naše obecné vědecké znalosti byly co nejdůkladnější a aby dostačovaly k tomu, abychom mohli fungovat jako lékaři. Jejich zapojení do výzkumu mně i mým kolegům navíc připomíná, že se medicína neustále vyvíjí.

Jak vnímáte současnou situaci? Jste daleko od rodiny a přátel. Máte nějaký trik, který vám umožňuje současnou situaci lépe zvládat? Pomáhá vám to při studiu? Diskutujete o situaci se spolužáky?
Přestože je současná globální situace znepokojivá a přestože mi chybí rodina, nacházím útěchu ve faktu, že jsem obklopený stejně smýšlejícími lidmi, kteří jeden druhého podporují nejen z hlediska akademického, ale i lidského. To je pro mne vlastně nejúčinnější obranný mechanismus; neustále mám kolem sebe skupinu lidí, se kterými mohu studovat a nějak společensky fungovat. Přestože moje produktivita určitě klesla (lépe se mi studuje v knihovně), snažím se co možná nejlépe v rámci svých možností držet krok s obsahem osnov. Kromě toho každý druhý den doma cvičím. Je to nedocenitelný zdroj úlevy v době, kdy se zdá, že se můj život do jisté míry zastavil.

Jaká je situace ve vaší zemi? Jste v kontaktu s rodinou?
Amerika byla pandemií zasažena velmi tvrdě – celosvětově má nejvíce případů. Většina států vyhlásila zákaz volného pohybu a plošně se doporučuje udržování sociálního odstupu. Moje rodina v současné době žije v Saúdské Arábii; díky programům jako Skype a WhatsApp s nimi mohu být kdykoli v kontaktu.

Pandemie poukazuje na důležitou roli zdravotnictví. Český přístup se zatím jeví jako správná cesta. Myslíte si, že lze tento přístup využít i v jiných zemích?
Vyhlášení stavu nouze v České republice a zákaz volného pohybu po městě jsou chvályhodné postupy. Přestože počet nově nakažených každým dnem roste, zdá se, že povinné nošení roušek a zavření obchodů zpomaluje šíření viru a poskytuje nemocnicím dost času na to, aby se připravily na nápor nových pacientů. Zatímco jiné země ve snaze udržet ekonomiku v chodu tak přísná opatření nezavedly, respektuji důraz České republiky na ochranu zdraví obyvatelstva (zejména pak starších občanů). Domnívám se, že by se i další vlády měly více snažit o zploštění křivky – to je ostatně jediný způsob, jak se s tímto virem dokáže celosvětový zdravotnický systém vyrovnat.

A konečně jedna osobní otázka. Jak se vám v České republice líbí? Překvapilo vás zde něco v dobrém slova smyslu? Existuje něco, čemu stále nerozumíte?
Zpočátku se mi zdálo, že odjet studovat do České republiky byla veliká chyba. Nikdy předtím jsem v Evropě nebyl, přechod k místnímu životnímu stylu byl nesmírně náročný. Přestože jsem většinu svého studijního života strávil v různých mezinárodních komunitách, přizpůsobit se životu v malém městě bylo obtížné. Po čtyřech letech musím ale říct, že jsem hrdý na pokrok, kterého jsem v tomto směru dosáhl. Přestože stresující akademické klima může tomuto městu v očích studentů medicíny dodávat jistou pachuť, dokážu dnes už ocenit vše, co mi nabízí. Můžu si dojít pěšky kamkoli potřebuji, systém veřejné dopravy je nadto velmi intuitivní a dostupný. Navázal jsem zde mnohá přátelství a doufám, že některá z nich vydrží po mnoho dalších let. Brno vás donutí osamostatnit se a nebát se překonávat kulturní nebo jazykové bariéry, a za to jsem tomuto městu rozhodně vděčný.

Děkujeme za rozhovor.