Coby rodilý Líšňák a dítě vyrůstající v časech, kdy bylo běžné trávit veškerní mimoškolní čas běháním po venku, mám na městskou část spoustu nezapomenutelných vzpomínek. Koupat jsme se chodívali na Kadlecák (čti: do Mariánského údolí), do kina na Holzovu do Světu (dnes už neexistujícího), s fotbalem jsem začínal na škváře místního SK (dnes druholigového) a na svých BMX jsme měli s klukovskou partou sježděna všechna možná zákoutí, od Hád, přes Klajdovku až po cihelnu (která tou dobou už cihelnou nebyla), v jejímž jezírku jsme chytávali čolky. A pochopitelně, opomenout nemůžu zámek, který byl pro dětské myšlení formované obrazy klasických českých pohádek, tak trošku magickým místem. Od dětství jsem také slýchal jméno Belcredi a cítil těžko odůvodnitelnou pýchu, že zrovna naše městská část má své šlechtice. Co na tom, že zámek byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let víc ruinou než místem k žití, natož pak jakkoliv honosnému, a že novodobí Belcrediové bydleli nedaleko, tak jako já v paneláku, a s jejich původem je spojovalo ponejvíc už skutečně jen příjmení a majetky, které jim byly navráceny v restituci. Až donedávna jsem přitom vůbec netušil, že Karel Belcredi, zástupce už sedmé generace původně italského a na Moravě usazeného rodu, je nejen – stejně jako já – absolventem brněnského Gymnázia Křenová, ale také absolventem brněnské lékařské fakulty.
Zpravidla se na úvod ptávám na původ, ale ten váš je zdokumentovaný dostatečně. Narodil jste se v roce 1950 do šlechtické rodiny Belcredi, do jejíhož majetku spadá kromě jiného zámek v Brně Líšni. Jak vzpomínáte na dětství?
Padesátá léta nebyla příjemná. Když k vám domů neustále přicházejí nějaké prohlídky, cizí lidi, kteří vám prohledají byt a zpřehází všechny věci, to si samozřejmě zapamatujete už jako dítě. Otec strávil tři roky v lágru a byl pod neustálým dohledem. Vzpomínám si, když mi bylo šest roků, poslali k nám domů jako provokaci agenta se vzkazem, který měl vzbudit dojem, že nás chce převést do zahraničí. Otec odmítl a dopis roztrhal, ale druhý den stejně přišli rodiče zavřít. Za to, že prý agenta nenahlásili. Když se později dozvěděli jeho jméno, snažili se na něj upozorňovat, ale jen si zadělali na další problémy. Situace se začala zlepšovat až někdy kolem třiašedesátého roku.
Váš tatínek Ludvík Hugo Belcredi byl nejstarší z pěti sourozenců a jediný, který po nástupu komunistů k moci neemigroval a snažil se starat o líšeňský statek. Krom toho, že k tomu měl potřebné zemědělské vzdělání, myslíte, že ho k Líšni připoutala i určitá povinnost nejstaršího z potomků?
Myslím, že ano. I když mu komunisti půdu zabavili, on si ji od nich pronajal a dál na ní hospodařil. Tři měsíce předtím, než ho poslali do lágru, dokonce převzal vyznamenání od prezidenta Zápotockého za překročení dodávek obilí. Pak ho ale zavřeli s tím, že dodávky sabotoval… A ani po propuštění mu nedali pokoj, co chvíli ho sebrali. Třeba jsme se stýkali se Salmovými, kterým někdo vykradl zámek v Rájci nad Svitavou. Oni už ho tedy měli taky zabavený a Salmovi tam bydleli jen v nájmu v podkroví, ale komunisté jako první zadrželi Hugo Salma, a pak, jelikož rodiče byli jeho přátelé, také je. Proč? Nevím, asi předpokládali, že si šlechticové budou navzájem vykrádat bydlení… Nakonec skutečného zloděje poměrně brzy chytili.
Vy jste zde v Líšni na zámku strávil celé dětství?
Ne, žít jsme tu začali až od pětapadesátého roku. Do té doby jsme přebývali u babičky. Ale nemyslete si, že bychom tu bydleli jako nějaká šlechta. V přízemí na nádvoří jsme měli jen malý prostor určený pro personál správy zámku. V padesátých letech tu bývala mimo jiné vojenská katedra. Když jsem pak studoval na lékařské fakultě, profesor (Bořivoj) Semrád mi vyprávěl, jak sem jezdili se třídou na cvičení, a že si nás pamatoval jako děcka, jak jsme tu běhali…
„Mě by víc než medicína bavila historie, ale uvědomoval jsem si, že v devětašedesátém roce jsem měl poslední možnost, kdy mě mohli někam přijmout. Takže jsem si musel zvolit obor, kde přijímali víc lidí, což byla medicína.“
Karel Belcredi
K lékařské profesi často inspirují rodiče, ale ve vaší rodině jsem vazby k medicíně vypátral jen u prababičky Marie, baronky z Franckensteinu, která prý byla v Líšni velmi oblíbena pro svou péči o nemocné, a pak u tety Marie, rozené Kouřilové, která rovněž studovala lékařskou fakultu v Brně, ale ta na vás těžko mohla mít vliv…
To ne, protože teta se strýcem emigrovali do Austrálie a my se s nimi až do osmašedesátého roku, kdy se poprvé vrátili, neviděli. Ale o ní mi taky někteří profesoři říkali, že si ji pamatují ještě ze studií. Mimochodem, teta letos zemřela…
…a pak už jsem našel jen informaci, že váš tatínek pracoval jako vrátný v úrazové nemocnici. Tak mě napadlo, jestli jste nemocniční prostředí nenasál, když jste za ním jako kluk docházel…
To taky ne, protože vrátného dělal až později. Předtím jezdil jako průvodčí v tramvaji nebo pracoval jako skladník. Komunisti mu vždy přidělili nějaké zaměstnání, po čase usoudili, že je pro něho moc dobré nebo moc příjemné, a tak ho přesunuli zase někam jinam… Jeden čas dokonce pracoval v univerzitní menze.
Kde se u vás tedy vzal vztah k medicíně?
No, ona ji studovala matka. Ale nedostudovala, protože ji v prvním ročníku vyhodili. Většinu života pak pracovala na poště. Dědečka vyhodili ze zaměstnání, strýc sice stihl vystudovat práva, ale věnovat se jim nemohl… Ty důvody byly u všech členů rodiny stejné: šlechtický původ. Mě osobně by třeba víc než medicína bavila historie, ale uvědomoval jsem si, že v devětašedesátém roce jsem měl poslední možnost, kdy mě mohli někam přijmout. Za normalizace už bych neměl šanci. Takže jsem si musel zvolit obor, kde přijímali víc lidí, což byla medicína. Mým pacientem byl v pozdějších letech profesor (historik, František) Hejl a ten mi říkal, že na historii jednak brali jen pět až deset lidí, ale stejně nepřijali nikoho podle přijímacích zkoušek, protože se našlo deset takových, kteří měli nějakého komunistického přímluvce.
Takže medicínu jste měl jako nouzový plán a bral ji na milost…
To vyloženě ne, nakonec mě bavila. A ve finále to dopadlo dobře, protože doktoři i za normalizace přece jen dělali doktory. Třeba v méněcenném postavení, ale pořád to byli doktoři. Kdežto režimu nepohodlní z jiných fakult končívali jako kotelníci nebo někde umývali okna. Historie se pak pro mě stala koníčkem.
Jak bylo snadné, nebo nesnadné se na lékařskou fakultu na konci šedesátých let dostat?
V té době to bylo velice jednoduché! Ráno jsem udělal přijímací test a odpoledne už se vyvěsilo pořadí.
Váš bratr Ludvík vystudoval archeologii, ale ten už se k ní dostával obtížněji, že?
Je mladší o čtyři roky, takže v době, kdy končil střední školu, už byla rozjetá normalizace a měl to podstatně horší. Hlásil se třikrát na archeologii a třikrát ho nepřijali. Zmíněný profesor Hejl mu řekl, že nemá smysl se snažit, že přes komunistickou stranu nikdy neprojde. Ale poradil mu, ať se přihlásí do Prahy, že prý si ověřoval, že tam by příjmení Belcredi nevadilo, a že po roce by mohl přestoupit do Brna, protože to už komunistická strana neschvalovala. Mě kdyby nepřijali v devětašedesátém, tak už taky šanci nemám. První ročník jsem absolvoval ještě v atmosféře pražského jara. Houstnout začala až ve druhém ročníku, kdy začaly vyhazovy profesorů. Když jsem byl ve čtvrtém, byl na fakultě založen Socialistický svaz mládeže, a v pátém už to bylo nepříjemné, to začaly i různé výslechy…
Myslíte výslechy vás, na půdě fakulty?
Ano, býval jsem předvoláván vedením a doptáván, co jsem kdy a kde dělal, co jsem si myslel… (usměje se) Ale já si nemyslím, že by je organizovala fakulta. Co jsem se po letech doslechl, tak Státní bezpečnost úkolovala vedení, aby se mě nějak pokusilo vyhodit. Ale představitelé fakulty, ač komunističtí, tak stejně odpověděli, že nenašli důvod, kvůli kterému by mě museli ze studia vyloučit. Já jsem se to samozřejmě dozvěděl neoficiální cestou…
Stranou politiky, jak na studia vzpomínáte?
Celkem rád. Prostředí bylo docela příjemné, většina studentů byla stejného názoru a o těch, kteří nebyli, jsme věděli. Ale takových nebylo moc. A oni zároveň věděli, že jsou v menšině, tak se moc neprojevovali. Většinou to přitom bývali repetenti, kteří opakovali ročník, a potřebovali si pomoct nějakou činností mimo studium samotné. Až do toho pátého ročníku to byla příjemná doba…
Vaše neteř se v jednom rozhovoru vyjádřila, že „co znamená být šlechticem, zapomněla už generace před námi“, tedy vy. Přesto, příjmení Belcredi poutalo i při studiích pozornost, ne?
My jsme tenkrát žádný majetek neměli, takže nikdo po mně nemohl nic chtít. Mimo ty výslechy si ani nemůžu stěžovat, že bych byl třeba po stránce prospěchu nějak diskriminován. Musím říct, že i ti nejangažovanější komunisti se ke mně chovali celkem slušně. Naštěstí jsem nenarazil třeba na (Bohumila) Potrusila, který při přednáškách vzbuzoval strach, když kolikrát zabrousil do politiky… My jsme na jeho chirurgické přednášky moc nechodili. (směje se) Ono to totiž za nás nebylo tak jako dnes, kdy studenti absolvují dílčí zkoušky v průběhu celého studia. My jsme třeba ve třetím ročníku začali a zkouškou byly až státnice v šestém ročníku. A návštěvnost přednášek nikdo nesledoval.
Na jaké vyučující rád vzpomínáte?
Třeba na už jmenovaného profesora Semráda, kterého jsme měli od třetího do šestého ročníku z interny. Nebo na profesora (Jaroslava) Švejdu, to byl ještě profesor z takové té staré školy, jak se říká… Pamatuju si taky pana profesora (Karla) Uhlíře na urologii, jak si během operace podával doutník peánem… (směje se)
Co vás na studiu nejvíc bavilo, nebo naopak nebavilo?
Moc mě v prvních ročnících nebavily předměty, které se člověk prostě musel naučit. Aplikované předměty byly později zábavnější, interna nebo třeba neurologie. Ostatně, k interně jsem začal směřovat už při studiích…
„Profesor Karel Uhlíř si na urologii během operace podával doutník peánem.“
Karel Belcredi
Kam vedly vaše kroky po promoci?
Asi na jeden a půl roku do Jihlavy, kde jsem pracoval na psychiatrii jako internista. Místo v Brně pro mě po studiích nepřicházelo z politických důvodů v úvahu. Obeslal jsem několik nemocnic, ale většinou mi ani neodpověděli. Jihlava byla jedním z mála míst, odkud mi odepsali a byli ochotní mě přijmout. V listopadu šestasedmdesátého jsem se pak vrátil do Brna, do nemocnice na Kolišti. Měl jsem celkem štěstí, i když, tehdy to bylo tak, že kdo nebyl kádrová rezerva – což byli jen komunisti –, tak byl stejně určený jen na obvod. V osmdesátém roce jsem se pak přesunul na polikliniku Zahradníkova. Tehdy jim zmizel doktor, který se měl zabývat kardiologií, tak hledali někoho ochotného místo něj. Dostali tip na mě a já jsem jim řekl, že to vezmu, když mi zajistí druhou atestaci. A protože ředitelka na Zahradníkově byla vlivnou lékařkou městského výboru, podařilo se jí to prosadit. Ve dvaaosmdesátém roce jsem tak získal atestaci druhého stupně.
Jak tehdy vypadala nemocnice na Kolišti? Budova je dnes opuštěná, jestli se nepletu…
Ano, nechápu proč. Tenkrát tam bylo oční, krční, neurologie, interna a ve vedlejší budově ještě kožní oddělení. Úroveň přitom byla celkem dobrá, protože šlo o detašované pracoviště druhé interny na Pekařské, takže tam působil, poté, co ho vyhodili, profesor (Karel) Svoboda, a šéfem byl docent (Dušan) Mrkos. V rámci přípravy na atestaci jsem se pak na Koliště ještě na tři měsíce vrátil. A byl jsem taky tři měsíce v Praze, kde mě připravoval profesor (Ratmír) Rath, otec toho odsouzeného (Davida) Ratha. Tenkrát lékaři, kteří nepocházeli z fakultních nemocnic, absolvovali před atestací tříměsíční kurs v IKEMu, kde Rath starší pracoval a u atestací II. stupně z interny byl hlavním zkoušejícím. Takže spíš jsem byl připravován na něj, když jsme byli po dobu kursu informováni, jakou strategii zaujmout a co profesor Rath nerad slyší. Stěžovat si na něj ale nemohu, dokonce na mě do Brna napsal pochvalný dopis.
Proč jste si dal za podmínku svého nástupu na Zahradníkovu zajištění atestace druhého stupně?
Myslel jsem si, že se s ní pak dostanu zpátky do špitálu, na internu fakultní nemocnice. Tehdy dvojku mělo jen velice málo lidí, protože ji mohly dělat jen kádrové rezervy. Nikomu jinému ji nepřiklepnuli. Mně ji povolili jen proto, že jsem souhlasil, že půjdu na Zahradníkovu, kde nutně někoho potřebovali. Když jsem atestaci udělal, byl jsem v nemocnici dokonce i na pohovoru u profesora (Lamberta) Klabusaye, ale pak to všechno nějak usnulo. Později jsem se ze dvou zdrojů dozvěděl, že mě odmítl (Jan) Placheta, ředitel Krajského úřadu národního zdraví, který prý řekl, že se nikam do nemocnice nedostanu.
Chápu správně, že většinu svého života jste se věnoval kardiologii?
Ano, většinou jsem ji dělal, ale kardiolog nejsem. Na Kolišti fungovala intenzivní jednotka, taková koronárka – jedna z prvních – a velká část kolegů, u kterých jsem se učil, byli právě kardiologové. Atestace však mám z interny. Ono taky, až do devadesátého roku u nás byli specializovaní internisti-kardiologové prakticky jen dva… Mně se ale v té době akutní medicína líbila…
V té době? Takže později vás bavit přestala?
Když je člověk mladý, chce toho objevovat co nejvíc. Když je pak starší, tak spíš má strach, že něco objeví. (usměje se)
Jaké problémy jste řešíval nejčastěji?
Běžná kardiální vyšetření, kardiální selhání nebo ischemickou chorobu, nejrůznější arytmie – tenkrát bylo hodně „paroxysmálek“… Na Kolišti ale mívala dobrou pověst taky endokrinologie, takže jsem byl docela dobře vzdělaný také v ní a pak jsem se jí věnoval i na Zahradníkově.
Jaké technologie do vaší práce přinesly zásadní změny?
Revoluční bylo „cétéčko“, které však dlouho sloužilo jen úzké skupině lidí a trvalo, než se víc rozšířilo. Zásadní byl samozřejmě ultrazvuk, který přinesl úplně jiný pohled. Vzpomínám si, jakou pohromou býval tumor ledvin, na který se nedalo přijít, ale s ultrazvukem ho dnes zachytíte zcela bez problému už v časném stádiu. Jeden spolužák, který v pětaosmdesátém roce emigroval do Ameriky, nám popisoval, jaké byly poměry za oceánem. Zatímco u nás byly „cétéčka“ jen v Brně, v Praze a v Hradci Králové, a pro celou republiku jediná magnetická rezonance, tak on se dostal do nemocnice ve městě s nějakými dvaceti tisíci obyvateli, a tam už běžně používali obojí.
Vy jste o emigraci nikdy neuvažoval?
Říkal jsem si v mládí, že pokud by mě na medicínu nepřijali, tak bych zmizel do zahraničí, ale protože mě vzali, už jsem to později neřešil. Kdybych býval mohl pracovat v nemocnici, tak bych byl asi radši, ale tak už…
Jak to myslíte?
Že by mě to víc bavilo. Na ambulanci je to taková rutina. Občas se objeví něco zajímavého, ale v nemocnici je práce pestřejší. Každý pacient je jiný, takže člověk se zároveň neustále učí a udržuje kontakt. Zatímco na ambulanci na jednoho nemocného vyšetřujete několik lidí, kterým nic není.
To trošku zní, jako by vás to nebavilo. Přitom na internetu se na vás dají najít samá kladná hodnocení, dokonce jsem našel komentář, že jste „nejlepší internista na Moravě“…
(zasměje se) Když jsem přišel z Koliště na Zahradníkovu, tak i na ambulanci jsem dělal věci, které jsem dělával v nemocnici. Například všechny možné punkce jsem dělával ambulantně, ale časem mě to zahltilo, protože ostatní kolegové ke mně každého posílali… Ale samozřejmě, kdyby mě práce nebavila, tak ji nedělám.
Zmínil jste spolužáka, který emigroval do Ameriky. Kolik takových bylo? A utíkali hned po studiích?
Kučera do Ameriky, Jirka Holan žije někde ve Slovinsku, s těmi jsem pořád v kontaktu… Do Švýcarska zamířili Tesařík, Holubec, Pavel Grimm… Sauermannová byla v Americe, Jansová dělala hematologii taky někde ve Švýcarsku… Po studiích, jeden za druhým, celkem dost jich bylo…
Nemoci srdce jsou v Česku dlouhodobě nejčastější příčinou úmrtí, a to už někdy od 40. let 20. století. Jaké jste měl v sedmdesátých a osmdesátých letech možnosti předcházení infarktům myokardu?
Dokud nebyly angioplastiky, tak „koronárka“ dokázala zachraňovat arytmie. Pacient byl snímaný a v okamžiku arytmie se mohlo okamžitě resuscitovat. To sice pomohlo, ale vlastní příčina se řešit nedala. Vím, že někteří kolegové se snažili dělat koronarografie a angioplastiky už před listopadem, ale pořádně na ty cévy neviděli. Po revoluci však přišel rychlý rozvoj. Doktor (Ladislav) Groch si na Žlutém kopci pronajal prostory, ve kterých měl angiolinku a byl první, kdo v Brně začal dělat angioplastiky. Pak už se to začalo šířit – na Pekařskou, do Bohunic – a k něčemu spět.
Zásadním rizikovým faktorem srdečních onemocnění je životospráva. Nakolik byla tématem v době, kdy bylo například zcela běžné kouření ve veřejných prostorách?
Kouření bylo pronásledované už tehdy. Asi nedokážu říct, jestli měli lidé lepší, nebo horší životosprávu než dnes, ale mnohá onemocnění se posouvají do vyššího věku. Obecně se život prodlužuje… Když jsem začínal, tak potkat pacienta nad osmdesát let, byla výjimka!
„Když jsem začínal, tak potkat pacienta nad osmdesát let, byla výjimka!“
Karel Belcredi
Jak vás ovlivnily událost revolučního roku osmdesát devět?
Pro mě se tenkrát otevřela možnost se konečně dostat do nemocnice. Dokonce mě kolegové vyzývali, ať se přihlásím do konkurzu. Jenže po té zkušenosti z osmdesátých let, kdy bylo zjevné, že se do nemocnice nedostanu, jsem se přestal snažit a už jsem ani moc neudržoval teoretické znalosti. Takže když se po revoluci ta možnost naskytla znovu, měl jsem už hendikep, navíc v konkurenci mladších kolegů… K tomu jsme začali mít rodinné starosti s majetkem, když jsme v restituci získali zpět zámek tady v Líšni, a tak jsem pak na Zahradníkově zůstal až do důchodu.
Čili rodinné dědictví nakonec přece jen zasáhlo i do vaší profesní kariéry…
Já tu nemocnici zvažoval, ale dalším faktorem bylo, že celý život jsem nemohl nikam vycestovat. Cestování mě lákalo, a věděl jsem, že kdybych se začal v medicíně nějak víc angažovat, asi bych si to nemohl úplně dovolit. Se spolužákem Alešem Trnkou, který byl primářem ORL v Bohunicích, jsme dvacet let cestovali po světě. Další spolužák, se kterým jsme takto jezdili, byl Bořek Crha, ortoped z dětské nemocnice… Aleš už mezi námi bohužel není, ale mám projeto přes sto zemí.
A dnes v důchodu si užíváte nejen cestování, ale i šlechtický život na zámku, že?
Ale tak… Zástupci šlechtických rodů, které jsem znal, už umřeli. Nás bylo na Moravě celkově málo – Salmovi, Mensdorffovi, Strachwitzovi a my. Ještě otec s nimi býval ve styku, ale Salmovi do konce šedesátých let postupně všichni emigrovali a s jejich pokračovateli už nemám prakticky žádné kontakty.
Musím říct, že oproti tomu, jak to tu vypadalo ještě v době, kdy jsme tu jako děti běhávaly, se vám zámek a jeho okolí podařilo moc krásně spravit!
Na konci osmdesátých let to byla vyloženě ruina. Za komunistů tu krom vojenské katedry byl nějaký čas Zetor, národní výbor tu sídlil a dokonce něco, čemu říkali muzeum míru. Až do revoluce tady fungovaly taky dvě zubařské ordinace… Já jsem bydlel roky na sídlišti, na Kotlanově, sem jsme se mohli nastěhovat až v šestadevadesátém roce. Dávali jsme to tu dohromady s bratrem a s matkou, která odvedla ohromný kus práce. Ještě komunistický předseda JZD nám říkal, že nic nenaděláme, že veškerou dokumentaci spálil. Jenže otec si všechno zkopíroval, takže matka pak měla připravený soupis veškerého majetku a mohla začít jednat hned, jakmile na restituce vyvstal nárok. A co je kuriózní, matka se ještě za minulého režimu dozvěděla, že komunisti převod zabaveného majetku ani pořádně nedokončili, takže na katastru jsme pořád figurovali jako majitelé. (usměje se) Jedinou výjimkou byl zámek. O vydání tak usilovala už před revolucí, i když úřady na její žádosti nijak neodpovídaly. Dnes, krom toho, že tu bydlíme, tady provozujeme malý penzion. Hospodu, která tu je, pronajímáme, a ještě tu je koňský oddíl – ten jsme kdysi provozovali sami, ale dnes už ho taky jen pronajímáme…
Zveme vás na 4. ročník Celostátní konference porodní asistence s mottem „Inspirace, podpora a komunikace“, která proběhne 16. - 17. 5. 2025 v Brně. Teoretická část se uskuteční v Hotelu Continental, praktická formou workshopů v Simulačním centru LF MU. Těšit se můžete na odborné příspěvky, sdílení zkušeností i neformální setkání.
Na ústavu zdravotnických věd byly slavnostně otevřeny nové výukové prostory. Učebny, nacházející se ve třetím, respektive pátém patře budovy F01B1, jsou určené především pro vzdělávání ve všeobecném ošetřovatelství, ale i v jiných v nelékařských zdravotnických profesích.
