Rozhovor: Na Antarktidu jako na čundr

Vy jste se letos na Antarktidu vydal už potřetí, poprvé však na stanici nacházející se na Nelsonově ostrově. Můžete stopu Masarykovy univerzity na Antarktidě přiblížit těm, kteří sice o pravidelných expedicích mají povědomí, ale kam a za jakým účelem jezdíte, už vědět nemusí?
Masarykova univerzita dnes na Antarktidě provozuje už dvě stanice. Tu první na Ostrově Jamese Rosse, což je ona známější, nesoucí jméno Johanna Gregora Mendela, kam v období antarktického léta, po Vánocích, jezdí už skoro dvacet let skupina kolem patnácti lidí. Druhou stanici, podstatně skromnější, univerzita získala od dobrodruha Jaroslava Pavlíčka na Nelsonově ostrově v Jižních Shetlandech. On ji tam postavil už ve druhé polovině osmdesátých let, ale jelikož už je to starší pán, tak ji daroval Českému antarktickému nadačnímu fondu, od kterého si ji univerzita za symbolickou částku pronajala. Mimochodem, Jižní Shetlandy jsou poměrně frekventovanou částí Antarktidy, ale obě naše stanice jsou jedinými na svých ostrovech.

Jak se vůbec stane, že si dobrodruh z Československa v osmdesátých letech postaví stanici na Antarktidě?
Nechci mluvit za pana Pavlíčka, ale v divokých osmdesátých letech asi nebyla taková byrokracie a nebylo to řešeno tolika smlouvami. My teď máme výhodu, že už tam ta stanice stojí a můžeme ji zrekonstruovat, aniž bychom museli řešit úředně složitou výstavbu stanice nové. V současném stavu není vhodná pro bydlení, ale funguje spíš jako nouzové útočiště. Čili my, když tam jedeme, tak přespáváme ve stanovém táboře bokem.

Jaké pak máte vůbec podmínky k vědecké práci, když přebýváte de facto na pustém ostrově ve stanech?
Ve srovnání s Mendelovou stanicí je vybavenost stanice na Nelsonově ostrově skutečně hodně omezená. Balíme se skoro jako na čundr, kdy v batohu má člověk karimatku, spacák, ešus, hrneček a lžíci. Ve stanici si vaříme, ve stanech spíme a dny trávíme venku sbíráním vzorků a měřením.

Na Nelsonově ostrově jste byli v mezinárodním složení s kolegy z Turecka, Anglie a Ukrajiny, přičemž váš ukrajinský kolega Anton prý pobývá na Antarktidě dlouhodobě. Dokážete si představit, že byste si pobyt taky protáhl třeba na rok?
Mě ta představa vždycky lákala a jsou stanice, na něž se dá dostat i na celoroční misi. Zároveň mi ale přijde, že s rozvojem technologií už ty stanice dnes mají tolik možností komunikace se světem, že už na nich člověk není až tolik odříznutý. Dnes už bych asi víc pociťoval, jak se říká, FOMO (Z anglického Fear of Missing Out – strach, že o něco přijdeme, pozn. autora.), což dřív, bez kontaktu se světem, nemusel být takový problém. Druhá věc je, že v zimě se tam toho nedá moc dělat, bavíme-li se o terénním výzkumu – teploty jsou hodně pod nulou, velká část dne je tma.

Jak se na Antarktidě spí pod stanem ve spacáku?
Úplně stejně jako když vyrazím na nějaký zimní čundr v Česku. Během antarktického léta si vystačíte s běžným péřovým spacákem, teploty se pohybují většinou lehce nad nulou, mrzne jen výjimečně, byť pocitově je snižuje stálý vítr a vlhkost.

Takže na koupání to asi není…
Ale jo, vykoupat se dá taky. (usměje se) Jižní oceán je zajímavý tím, že má sice teplotu pod bodem mrazu, ale jak je slaný, tak nemrzne při nule. Já se tedy letos nekoupal, protože na Nelsonově ostrově jsme neměli sprchu, abych se mohl odsolit. On ten pobyt byl z hlediska hygieny celkově spartánský a odkázáni jsme byli hlavně na vlhčené ubrousky.

Na první expedici jste byl před dvanácti lety. Jakou radu, co jste tehdy dostal, byste dnes už jako zkušený polárník předal dál?
Že ty podmínky během antarktického léta nejsou až tak hrozné, ale naopak celkem přívětivé. Člověk ale nechce věřit, že nepotřebuje tolik oblečení, a tak si většina těch, co jedou na svou první výpravu, balí o něco víc věcí, než je potřeba. Dva batohy, včetně vědeckého vybavení, přitom plně dostačují.

V antarktických oblastech jsou prý nejpatrnější vlivy globálního oteplování. Pozorujete je taky, ať už na datech, která během výprav sbíráte, nebo i jen pouhým pohledem do krajiny?
Příbřežní část Antarktidy skutečně patří k místům, které se oteplují nejrychleji na zemi. Na několika stanicích bylo v uplynulých padesáti letech zaznamenáno průměrné oteplení asi půl stupně za dekádu. V našem výzkumu to začíná být patrné na ledovcích, které enormně rychle odtávají, a je to vidět i meziročně.

Což svým způsobem nahrává vašemu vlastnímu výzkumu mechů a lišejníků…
Je pravda, že mechy a lišejníky se objevují coby první kolonizátoři na nově odledněných místech. Zajímavé je, že obzvlášť lišejníky působí jako indikátory kvality prostředí. Tím, že rostou hlavně ze vzduchu, reflektují složení atmosféry, a tím, že rostou velice pomalu, ho reflektují dlouhodobě. Ze složení lišejníků tak lze odvodit kontaminaci oblasti a můžeme porovnávat různé lokality, včetně těch nově odledněných.

S jakým konkrétním plánem jste letos na expedici vyjížděl? Předpokládám, že musíte mít předem daný itinerář…
Ano, každý, kdo by se chtěl na expedici vypravit, musí mít připravený ne jeden, ale více plánů, pro případ, že by se podmínky změnily natolik, že by ten první nešel realizovat. Tím, že Nelsonův ostrov ještě není tolik probádaný, tak já konkrétně jsem letos vzorkoval tamější mechy a lišejníky. Dovezl jsem si přes sto vzorků, které budeme po zbytek roku analyzovat, čímž získáme první informace o stavu životního prostředí na Nelsonově ostrově, což bude další díl do skládačky o tom, jaký vliv na antarktické prostředí má například rozvíjející se doprava nebo turismus.

Moje představa o nedotčené antarktické krajině tedy není úplně přesná…
Antarktida už dávno není nedotčená! Ročně tam cestuje několik tisícovek vědců a desítky tisíc turistů – hlavně na lodích – takže ten provoz není úplně zanedbatelný. I proto je dobré sledovat nějaké indikátory, které nám mohou ukázat, jaký vliv tento provoz má na stále relativní čistotu tamního prostředí. Mě osobně například hodně zajímá, kolik je v antarktických lišejnících obsaženo rtuti.

Proč zrovna rtuti?
Protože rtuť se šíří vzduchem, je těkavá a má tendence kondenzovat tam, kde je chladno. Tímto způsobem se dostává z teplejších oblastí do Antarktidy, kde se kumuluje. V současnosti tak jsme v situaci, kdy se nám prostředí otepluje, a nevíme, jak se bude v budoucnu chovat taková studená past se spoustou nakumulované rtuti. Bude se pod vlivem vyšších teplot uvolňovat, nebo co se s ní bude dít? Rtuť se v přírodě vyskytuje i přirozeně – dostává se do vzduchu například při sopečných činnostech –, ale už dlouho celý cyklus ovlivňuje hlavně člověk, který rtuť dostává do ovzduší třeba spalováním fosilních paliv. Tak se stává globálním polutantem, protože rtuť uvolněná kdekoliv na světě může dosáhnout jakéhokoliv místa na planetě a část z ní se nevyhnutelně kumuluje na Antarktidě.

Sběr mechů a lišejníků ale nebyla jediná náplň vašich dnů na Antarktidě, že?
Směs expertíz každé výpravy je namíchaná tak, aby se výzkumů udělalo co nejvíc. Navíc, protože se člověk po Antarktidě nemůže pohybovat sám a musí se chodit do terénu ve dvojicích, všichni si vzájemně pomáhají a vždy pochytíte i něco z okolních výzkumů. Já jsem trávil ještě dost času stavěním a údržbou malých meteorologických stanic, které celoročně měří teplotu, vlhkost, sílu větru a další parametry. Na základě takto získaných dat pak můžeme přesněji modelovat klima a jeho změny. Jak už jsem zmínil, naše stanice jsou na svých ostrovech jediné, takže můžeme sledovat místa, na která jiní výzkumníci nezavítají. Navíc, jelikož už na Antarktidu jezdíme skoro dvacet let, tak náš výzkum nabývá na významu svou dlouhodobostí.

Překvapilo vás při letošní expedici něco?
To, kolik bylo na Nelsonově ostrově zvířat. Podstatně víc, než si pamatuju z Ostrova Jamese Rosse. Denně jsme potkávali tuleně, lachtany, tučňáky… (ukazuje fotografie)

Tady jste už lachtanovi docela blízko, ne? Lachtan dokáže být poměrně nebezpečný…
Lachtany se snažíme nedráždit, protože běhají docela rychle. Tuleni jsou o něco pomalejší, k těm se dá přiblížit i na opatrné pohlazení. A je fakt, že abych se ráno nemohl dostat ze stanu, protože mi vchod zatarasil lachtan, to se mi v Česku na čundru nestane. (usměje se)

Co člověk na pustém antarktickém ostrově dělá, když zrovna není v terénu a nesbírá vzorky mechů nebo neopravuje meteostanice?
No, nic moc. Čas na Antarktidě je drahý a obzvlášť za pěkného počasí, na které jsme letos měli štěstí a mohli jsme být v terénu opravdu každý den. Protože může se stát, že vichřice vám neumožní vylézt několik dní ven. Většinou začínáme společnou snídaní, pak vyrážíme do terénu, na oběd je nějaká müsli tyčinka a na večer se vracíme ke společné večeři a jdeme spát. Všechno je přesně naplánováno.

Zažil jste nějaký krizový okamžik, ať už letos nebo během dřívějších výprav?
Párkrát na člunech, když jsme se pohybovali mezi krami, protože nejsem moc dobrý plavec. I když, ne že by na tom záleželo, jestliže má voda v oceánu mínusovou teplotu. Ty nepříjemné situace bývají spjaté zejména s počasím, protože když vítr dosahuje rychlosti skoro sto kilometrů za hodinu, tak se v noci místo spánku soustředíte hlavně na to, aby vám neuletěl stan.

Na expedice se mohou hlásit i studenti. Co byste zájemcům o takovou nevšední výpravu poradil? Napadá vás například typ projektu, s nímž by mohl na Antarktidu vyrazit student lékařské fakulty?
Dostat se na expedici není až tak nereálné. Český antarktický výzkumný program má svůj web i facebookové stránky, na kterých lze nalézt kontakty na koordinátory, na které se lze obrátit a poradit se s nimi o tom, jaký výzkumný projekt by mohl být zajímavý. A probíhají tam i výzkumy s lékařským zaměřením. Často se soustředí na samotné vědce, na to, jak se jim daří v daných podmínkách, co se týče třeba zdatnosti nebo výživy. Na Ústavu veřejného zdraví máme například studijní program Nutriční terapeut, v němž bych viděl určitý potenciál, protože expediční strava má svá specifika. Má jiný režim, člověk jí jiné věci než doma a pije vodu, která je spíš destilovaná. Tohle se pokusit optimalizovat pro účely antarktické expedice, by mohlo být zajímavé.

Více článků

Přehled všech článků