Rozhovor – Milan Brázdil: Epilepsie a tichá epidemie mysli

O neurodegenerativních onemocněních se někdy hovoří jako o tiché epidemii poslední let. Jak dramatické takové tvrzení je?
Například Alzheimerovou chorobou v současnosti na celém světě trpí zhruba 55 milionů lidí, přičemž do roku 2050 se tento počet minimálně zdvojnásobí; některé odhady hovoří až o 139 milionech pacientů. Populace stárne, dramaticky se zvyšuje průměrná doba dožití a neurologická onemocnění se globálně stávají zdravotnickou prioritou. Jejich vzestup je tak výrazný, že problémy s nimi budou mít všechny světové společnosti.

Pozorujete tento nárůst už i u vás na klinice?
Neurologických pacientů přicházejících na naši kliniku není diametrálně více než v minulosti, ale když se budeme bavit o určitých subpopulacích jako jsou třeba pacienti s Alzheimerovou chorobou, Parkinsonovu nemocí nebo s epilepsií, tak ten nárůst tu je. Což však v našem případě souvisí i s tím, že na naší klinice působí lékaři vysoce specializovaní právě na tato onemocnění, takže pacienti se na nás přirozeně obracejí ve velké míře.

Chápu správně, že neurodegenerativní onemocnění jsou z podstaty taková, k nimž dochází určitým opotřebením…
…to je právě to, co pořád ještě nikdo neví! Víme, že u pacientů s Alzheimerovou demencí dochází v tkáni k hromadění určitých patologických bílkovin, čímž dochází k úbytku nervových buněk, tedy k neurodegeneraci, ale proč se začínají tyto toxické bílkoviny hromadit, to stále přesně nevíme.

Takže jsem se mylně domníval, že se tak děje s přibývajícím věkem?
S přibývajícím věkem roste geometrickou řadou riziko, že se tak stane. Ale proč, to nevíme. V současnosti například zjišťujeme, že i u pacientů s epilepsií spánkového laloku ve struktuře, která se nazývá hipokampus, která je důležitá pro paměť a v níž začínají epileptické záchvaty, dochází k hromadění zmíněných patologických bílkovin. A také nevíme proč.

A tušíte alespoň?
V poslední době se do popředí zájmu v neurologii dostává tzv. glymfatický systém, což je systém, který má z prostor mezi neurony v mozku odstraňovat nejrůznější zplodiny. Jestliže je ale tento systém poškozen, může se zřejmě jednat o jednu z příčin neurodegenerace. Je zajímavé, že už perský učenec Avicenna, který jako první přišel s termínem „epilepsie“, tvrdil, že toto onemocnění vzniká v důsledku poruchy proudění tělesných tekutin v mozku. Ve své době šlo o hojně tradovanou hypotézu, a i když není úplně přesná, k myšlence porušeného glymfatického systému má překvapivě blízko.

Jaký vliv na neurodegeneraci má takříkajíc „doba, ve které žijeme“, tedy doba rychlá, plná stresu, doba informačního zahlcení? Osobně jsem například hodně zvědavý, až se začnou objevovat první studie o vlivu sociálních sítí na vývoj mozku generace, která jim je vystavena už od dětství…
To je dobrá otázka, avšak přesnou odpověď zatím vlastně nikdo nezná. Možná i z toho důvodu, který zmiňujete, tedy že sociální sítě tu s námi nejsou až tak dlouhou dobu. Jinak ale to, že stres působí na mozek, je nepochybné. Víme, že skutečně může vést ke změnám paměťových struktur například v již jmenovaném hipokampu, protože v tomto případě jde o jednu z částí mozku, kde celoživotně probíhá tvorba nových nervových buněk.

Není tedy pravda, jak se dřív říkalo, že člověk se narodí s určitým množstvím nervových buněk a ty pak už jen odumírají?
Dnes už víme, že tomu tak není. Ve dvou místech mozku probíhá tvorba nervových buněk celoživotně. Víme taky, že potřebují mít trošku klidu, aby se správně vytvořily a zapojily. V okamžiku stresu však ten klid nemají, což může mít škodlivý vliv na tuto tzv. neurogenezi. Druhá věc je, do jaké míry může stres přispívat také k zániku neuronů. Je pravděpodobné, že nějakou roli má, ale jak velkou, to se přesně neví.

Ale obecně lze říct, že tvorbu nových nervových buněk můžeme pozitivně ovlivnit životním stylem, chápu to správně?
Přesně tak. V případě neurodegenerativních onemocnění se ví, že něco jako kognitivní trénink, fyzická aktivita, sport a zdravý způsob života můžou vést k jejich prevenci.

Jestliže v populaci přibývá pacientů s neurodegenerativními onemocněními zejména v důsledku stárnutí populace, znamená to, že přes veškerý pokrok medicína na tento trend nestíhá reagovat?
I tak se to dá říct. Celé dvacáté století byla v popředí zájmu o onkologická a kardiovaskulární onemocnění. Dá se říct, že biologie se přednostně soustředila na genetiku. A bylo to logické. Až v jedenadvacátém století se významně zvyšuje zájem biologie o neurovědy, o biologii mysli. A jelikož jsme tuto oblast trošku zanedbali, jsme teď překvapeni.

Přesto, mnohá onemocnění, včetně některých typů rakoviny se dnes dají úspěšně léčit. Všude však slýcháme, jak zásadní je prevence a včasná diagnóza. Můžu na sobě nějak vypozorovat, že jsem z epileptologického hlediska riziková skupina?
Myslíte-li záchvat, tak že se nějak „připravuje“, to sám příliš nepoznáte. Ale existují samozřejmě rizikové situace jako je poranění hlavy, kdy, je-li závažnější, riziko záchvatu narůstá. Je však třeba říct, že zatímco jakákoliv patologie, která se děje v centrálním systému v mozku, se může projevovat epileptickými záchvaty, ne všichni pacienti s epileptickými záchvaty musí mít mozek strukturálně poškozený. Prevence epilepsie tak představuje spíš prevenci poškození mozku. A ano, když už máme pacienta s poškozením mozku, tak můžeme odhadnout, jak velké riziko epileptického záchvatu mu hrozí.

Když zmiňujete mladé lékaře, jak hodnotíte spolupráci s Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity? V jednom starším rozhovoru jste v obecné rovině vyjádřil názor, že se ve výuce nevěnuje dostatek prostoru komunikaci v oblasti klinické medicíny, tedy jakémusi lidskému faktoru. Zlepšila se situace v tomto směru?
Samozřejmě nemůžu posuzovat, jak probíhá výuka na jiných klinikách, ale u nás máme i díky rozšíření výuky neurologie ze dvou týdnů na tři větší prostor, aby medici trávili více času mezi pacienty a učili od vyučujících i dalších lékařů příkladem. Takže ano, myslím, že se situace zlepšuje. Zásadní je, aby byl sám vyučující zapálený pro dané téma, protože to je pak nakažlivé. V okamžiku, kdy jeho samotného by neurologie nebavila, pak by jen těžko přesvědčil studenty, že jde o velmi zajímavý obor.

Vás epileptologie evidentně baví nesmírně. Zároveň jste ale kdysi řekl, že nejste úplně ukázkovým příkladem toho, jak by měla lékařská kariéra vypadat. Prakticky celý svůj život trávíte zde, na klinice u svaté Anny. Čím to je?
Já jsem měl výhodu, že jsem absolvoval řadu zahraničních pobytů, takže to není tak, že bych nepoznal žádná jiná pracoviště. Ale ano, jsem tu dlouho. Člověk musí být na daném místě spokojený, což já jsem tu vždy byl. A možná jsem i trošku líný se někam stěhovat. (směje se)

Letos je tomu třicet let, co bylo založeno Centrum pro epilepsie Brno. Co čekalo pacienta, který do centra přišel ve třiadevadesátém roce a jak vypadá jeho návštěva dnes?
V čem je rozdíl, je dostupnost terapeutických možností. Před třiceti lety tu bylo o dejme tomu deset léků proti epilepsii méně než dnes, navíc vůbec nefungoval program operační léčby. Ten se rozběhl až v devadesátém pátém roce, což byl dle mě zcela zásadní okamžik pro pacienty i pro centrum. Bohužel, u asi třetiny pacientů, i když dodržují veškerá režimová nařízení a užívají poctivě léky, nikdy nedosáhneme vymizení záchvatů, což je naším cílem. U takových je pak jedinou možností lokalizovat v mozku místo, kde záchvaty vznikají, a je-li to možné, odstranit ho. Přitom ale ne vždy toto místo lokalizovat lze. Někteří pacienti takových ložisek mají víc anebo se nachází v místě, které nelze beztrestně odoperovat, jelikož je důležité například pro řeč nebo pro pohyb. U těchto pacientů tak využíváme tzv. neurostimulační metody léčby, což je vagová stimulace neboli stimulace bloudivého nervu, a nepomáhá-li, tak hlubokou mozkovou stimulaci předních thalamických jader.

---

Více článků

Přehled všech článků