„Zasloužil se o projekt Simulačního centra, modernizaci výuky, zkvalitnění PhD studia, zvýšení vědeckého výkonu fakulty a o hospodářskou stabilitu lékařské fakulty s velkým důrazem na zvýšení počtu zahraničních studentů samoplátců. (…) Při klinice založil Laboratoř molekulární biologie, která se stala základem významných mezinárodně viditelných vědeckých úspěchů pracoviště,“ tak o profesoru Jiřím Mayerovi referuje oficiální medailonek sepsaný při příležitosti jeho ocenění Zlatou medailí Masarykovy univerzity. Ta se uděluje jako výraz ocenění mimořádných zásluh o rozvoj vědy, kultury a umění a rozvoj univerzity jako takové. S přednostou Interní hematologické a onkologické kliniky, s níž přední český hematoonkolog spojil prakticky celý svůj profesní život, jsme se ohlédli za dvěma funkčními obdobími, kdy v letech 2010 až 2018 vykonával funkci děkana lékařské fakulty. Aniž by si to totiž zejména současní studující uvědomovali, o mnoho z jeho vkladů se vzdělávání na lékařské fakultě opírá dodnes.
Jak vzpomínáte na dobu vaší kandidatury na děkana? Bylo to v období krátce po propuknutí světové finanční krize, celkem vás bylo pět kandidátů…
O krizi se sice mluvilo, ale jaké krizi? Nebyla válka, nebyl mor, nebylo zemětřesení… Ve srovnání se skutečně krizovým obdobím například před Druhou světovou válkou, kdy studoval medicínu můj otec, a zavíraly se školy a zavírali se i studenti, se v podstatě vůbec nic nedělo. Alespoň já to tak vnímal a tímhle mým přístupem byli všichni, kteří se pořád vyptávali, kde seženu finance, překvapení.
Co jste tedy považoval za hlavní výzvu, kterou bylo třeba řešit, a proč jste podle vás byl nakonec zvolen právě vy?
Fakulta byla po období sporu dvou předchozích děkanů personálně trošku „neklidná“ a nebyla v úplně dobrém stavu ani po stránce vědy, Ph.D. programů nebo zahraničních programů. Asi jsem byl vnímán jako dobrý krizový manažer. V mírových dobách bývá tendence volit soft lidi, kteří dokáží vyjít s ostatními. A myslím, že můžu říct, že můj hlavní přínos byl ten, že jsem se snažil zavést na fakultě klid, pořádek a řád, což je tu v podstatě dodnes. Aby se totiž věci mohly hýbat kupředu, stabilita je základ.
Když vyjmenuju vaše úspěchy a zásluhy, vnímáte je jako výčet jednotlivostí, nebo doklad o souvislé práci a důsledek určitého přístupu či životní filozofie, kdy jedna věc ústí ke druhé?
Já mám obecně rád, když se věci posouvají vpřed, a vždy říkám, že pokud jdu z práce domů a alespoň o milimetr jsme něco neposunuli – například nedomluvili nějakou spolupráci nebo třeba nenapsali kousek grantu –, tak jsem nespokojený, že ten den nebyl dobře využit.
„Původní záměr byl, aby CEITEC ve srovnání se SIMU – jak pravil pan projektant – vypadal jako středověký hrad.“
Jiří Mayer
Pořádným skokem vpřed byl projekt OPTIMED, který představoval obsahovou i formální systematizaci tehdejší výuky na fakultě. Vyústil nejen ve změny v jednotlivých přednáškách, ale i v celých předmětech a zhmotnil se také ve stejnojmenném online systému. Co vás k tak zásadnímu řezu přimělo?
Určitá nespokojenost s výukou. Rozhodli jsme se proto pro její bezprecedentní inventuru ve všech předmětech, aby na sebe jednotlivá témata navazovala a vzájemně se prolínala. Aby ve výuce nevznikaly slepé větve. Vedlo to k významné kultivaci studia. Za mého mandátu se studium na fakultě reakreditovalo, takže jsme využili poznatky z projektu OPTIMED a transformovali ho. Některé předměty jsme zrušili, představili jsme některé nové, u jiných jsme změnili hodinovou dotaci, zároveň jsme na to navázali doporučenou literaturu…
Do jaké míry byl v tomto ohledu projekt OPTIMED základem pozdějšího projektu simulačního centra, jak uvádí profesor Fasora v publikaci Dějiny Lékařské fakulty Masarykovy univerzity?
Byl to jeho předstupeň. Inventura výuky nám mimo jiné ukázala, kde by se dala aplikovat právě simulační výuka. Odvíjelo se od ní, jak by SIMU mělo vypadat, kolik by mělo mít metrů čtverečních, kolik zaměstnanců a další parametry. Nemohli jsme si jen tak říct, že začneme se simulacemi. Museli jsme je zasadit do určitého kontextu. Pro výuku medicíny jde o zásadní počin, protože najít kurikulum, které mladé lidi nezahltí a nechá jim prostor na absorpci dalších poznatků v rámci jejich další specializace, nebylo snadné. To je jako byste chtěl chystat živnou půdu, na které vám poroste všechno od obilí, přes ředkvičky až po masožravé rostliny. Proto byl OPTIMED základ, na němž jsme mohli budovat koncepci SIMU.
Jak vzpomínáte na samotný zrod SIMU?
Poprvé jsem tu myšlenku nadhodil v roce 2012 na akci Univerzitní víno. Tehdy jsme samozřejmě ještě vůbec netušili jak a z čeho simulační centrum postavíme. Ale je nemyslitelné, aby firmy, co vyrábějí letadla, zároveň nevyráběly letecké simulátory, na nichž se učí budoucí piloti. Naši studenti se učili o řadě často závažných situacích, které však neměli příležitost během studia vidět. A představte si třeba jen zubaře, že by vám měl vrtat svůj první zub a neměl to nacvičené z výuky…
Odpovídá dnešní SIMU vaší tehdejší představě?
Ono se o tom dnes už nemluví, ale jméno SIMU původně značilo Simulační komplex Masarykovy univerzity. Měli jsme snahu zapojit do něj i některé další fakulty, protože simulovat lze leccos. Sice k tomu došlo, nicméně majoritně je SIMU spjato s lékařskou fakultou. Já měl tehdy ambici, aby bylo nejen funkční, ale aby se stalo dominantou Brna i po stránce architektonické. Tak jako se s Paříží každému spojí Eiffelova věž a s New Yorkem Socha svobody, mělo Brno symbolizovat právě simulační centrum. Když jsem přijímal profesora (Petra) Štourače (dnešního přednostu Ústavu simulační medicíny), vyslal jsem ho do špičkových simulačních center po celém světě, a vylíčil mu svůj záměr udělat projekt, který bude nejlepší. Architektonický záměr postavit objekt, proti kterému by – jak pravil pan projektant – CEITEC vypadal jako středověký hrad, se sice z finančních důvodů naplnit nepodařilo, ale že máme nejmodernější medicínské simulační centrum v Evropě, dnes říct můžeme.
Krom SIMU jste se od počátku, ještě, než jste se stal děkanem, angažoval taky v budování CEITECu. Jak vznikal ten?
Já jsem byl v medicíně vždy velkým protagonistou dvou věcí. Tou první byly pokusy na zvířatech, tou druhou aplikace molekulární biologie. Téměř se neví, že za zvířetník, který na fakultě máme, můžu také trošku já, byť to bylo ještě za děkana (Jiřího) Vorlíčka. Chodil jsem za ním s tím, že nejsme schopni s ničím pořádně pohnout, protože se pořád musíme obracet na Veterinární univerzitu, a on tehdy zvířetník prosadil… A za děkana Vorlíčka se začala prosazovat i molekulární medicína. Původně se mluvilo o projektu CETI – později se ukázalo, že ten název už byl někde registrovaný –, do něhož byla zapojena i Akademie věd, nakonec však dostal podobu ve spolupráci s VUT. A když jsem se po letech diskuzí stal vedoucím programu Molekulární medicína, začal jsem se na něm podílet. Poté, co jsem se stal děkanem, jsem z něho však odstoupil, a na moje místo přešla moje spolupracovnice, profesorka (Šárka) Pospíšilová, která je v něm dodnes. Jako děkan jsem se pak však spolu s tehdejším děkanem přírodovědecké fakulty, profesorem (Jaromírem) Leichmannem, podílel na tom, že se CEITEC podařilo dokončit. A myslím, že dnes CEITEC svoji roli plní dobře.
Jak vnímáte, že se od doby vašeho děkanování i na základě vámi iniciovaných proměn výuky změnil profil absolventů lékařské fakulty?
Statistiku na to žádnou nemám… Naše výuka tehdy ale byla jako dle hesla One size fits all. Nijak jsme se nevěnovali těm opravdu nejlepším, a i proto jsem přišel s myšlenkou na program P-PooL (Pregraduální program pro motivované studenty s rozšířenou vědeckou přípravou – pozn. autora.), který podle mě mohl být dalším tahákem pro uchazeče. Vždy jsem říkal, že kdyby z každého ročníku zůstalo deset studentů z P-PooLu na fakultě, tak za deset let tu máme stovku šikovných lidí, z nichž se můžou stát docenti nebo profesoři. Na lidech to přece stojí! Proto jsem se hodně zajímal i o personální politiku. P-PooL dodnes funguje, některé jeho absolventy máme i u nás na klinice a můžu říct, že jsou šikovní. Já se tehdy snažil vědecky uchopit i přijímací řízení a chtěl jsem udělat model, na základě kterého bychom mohli predikovat, zda z těch lidí budou dobří doktoři, protože takový prvek v přijímacím řízení úplně chybí. Vyzval jsem dokonce i děkany jiných fakult ke spolupráci, ale neúspěšně, takže jsme přijímací řízení modifikovali nakonec jen drobně a sami. Vyjádřit však nějak statisticky, jak se obecně zlepšila kvalita studia nebo absolventů, by nebylo snadné. Ale vzhledem k tomu, že o lékařskou fakultu v Brně je velký zájem – přitom to tak nebylo vždy – věřím, že nějaké plody naše práce přinesla. Těch věcí, které by se daly dělat sofistikovaněji, je celá řada, ale ne na všechny najdete partnery.
Do jaké míry se za vás podařilo realizovat snahy propojení preklinického a klinického studia?
Za mého děkanování trochu, ale důležité je, že ten proces pokračuje. Když si vezmete například profesora (Ondřeje) Slabého, přednostu Biologického ústavu, tak ten je velmi zapojen do praktické analýzy genetických vzorků pacientů s nádory… Paní docentka (Regina) Demlová má taky řadu projektů, z nichž by mohly být v budoucnu potenciální aplikace… Docenti (Marek) Joukal s (Alešem) Hamplem mají velkou snahu… A řada dalších! Takže ano, proces se nastartoval, ale že by byl v době mého odchodu z funkce ukončený, to říct nemůžu.
„V Brně se dá dělat velmi slušná medicína, která má mezinárodní viditelnost.“
Jiří Mayer
Další myšlenkou, u které jste stál, byla Interní grantová agentura...
…ano, Inga! Nicméně jsme do ní nemohli dávat tolik peněz, kolik bychom chtěli. Byl to ale podpůrný nástroj, který v určité podobě přetrvává dodnes. Snažili jsme se vypisovat například překlenovací granty, granty pro mladé vědce, pro postdoky… Nic takového tu dosud nebylo. Stejně tak za mě neměla fakulta ani žádné PR oddělení, žádné upomínkové předměty, které bychom mohli rozdávat… A vidíte, tady mám ještě první fakultní hrníček! (Ukazuje na pracovní stůl – pozn. autora.)
Byl jste také u několika projektů, které fakultu a region přesahovaly. Můžete je přiblížit?
Byli jsme na fakultě iniciátory nebo alespoň velmi aktivními hybateli třech důležitých věcí, byť jedna z nich nakonec nedopadla. Zaprvé, postgraduální specializační vzdělávání bylo převedeno na lékařské fakulty. My jsme tu smlouvu, dalo by se asi říct, napsali prakticky pro celou republiku. Druhá věc, pro kterou jsme v podstatě v Brně vypracovali podklady, byl Státní program podpory výuky studentů na lékařských fakultách, aby doktoři nevymřeli. Jednat s politiky bylo dost náročné, takže program se spustil až krátce poté, co já jsem v pozici děkana skončil. Nicméně povedlo se, počty studentů se navýšily. Tou třetí věcí pak byl zákon o univerzitních nemocnicích. Přestože jde o citlivé téma, myslím, že se nám ho podařilo dobře uchopit a byl na něm široký konsenzus. Už byl dokonce na projednávání v parlamentu, ale pak přišla kauza Nečas / Nagyová, padla vláda a ta další ho už neuchopila. Myslím, že je to velká škoda. Nemocnice by byly postaveny na podobnou úroveň jako univerzity, jako veřejnoprávní instituce se správní radou. Toto se bohužel neuskutečnilo.
Považujete se jako bývalý děkan a zároveň absolvent lékařské fakulty za brněnského nebo univerzitního patriota?
Nechci to nějak zlehčovat, ale život přinesl, že jsem se v Brně narodil, vystudoval tu a nikdy jsem se ani profesně nepohyboval nějak dramaticky jinde. Na druhou stranu by mi to nevadilo. Já jsem chtěl po revoluci odejít jako lékař do Německa, moje žena a její rodina ale nechtěli. Byl jsem tehdy ve východním Berlíně na stáži a bylo by asi celkem jednoduché se tam uchytit. Už jsem měl i pracovní smlouvu. Není to tedy tak, že bych nutně musel zůstávat na jednom místě, ale na druhou stranu, strávil jsem tu celý profesní život a myslím, že i v Brně se dá dělat velmi slušná medicína, která má mezinárodní viditelnost. Celý život jsem se snažil přispět k rozvoji fakulty, nemocnice i univerzity, takže snad můžu říct, že patriotem jsem. Protože kdyby mi to bylo jedno, tak budu dělat normálního doktora nebo třeba půjdu na půl do privátu a budu se starat jenom o sebe. Takže ano, považuju, ale zase bez zbytečného sentimentu.
Interní hematologická a onkologická klinika FN Brno a LF MU je z hlediska množství pacientů největší klinikou svého druhu v České republice. Zaměřuje se především na léčbu leukemií, její součástí je Centrum molekulární biologie a genové terapie, klinika je zároveň centrem pro transplantaci krvetvorných buněk.
Slavnostní podvečer ve Velké aule Karla Engliše spojený s předáváním medailí osobnostem Masarykovy univerzity a významným představitelům vědy, kultury, vysokého školství i veřejného života se 31. ledna stal první z událostí, kterou Masarykova univerzita v letošním roce oslavuje 105. výročí založení.
