Jak vzpomínáte na motivy, které před deseti lety vedly ke vzniku programu P-PooL?
Tehdejší vedení fakulty myšlenku na speciální program formulovalo tak, že by chtělo mít v každém ročníku skupinku studentů, kteří by nebyli jen ponecháni svému osudu, jestli se napojí na nějaký výzkumný tým, ale byli by nějak podchyceni a pro výzkum systematicky vzděláváni. Díky P-PooLu můžeme směrovat jejich vzdělávání k vědecké práci obnášející mnoho věcí, které je třeba ovládat, má-li být člověk úspěšný. Patří sem např. přehled o experimentálních metodách a technologiích, o způsobech, jak navrhnout studii, tak aby odpověděla na danou vědeckou otázku, hledat a efektivně a korektně používat vědeckou literaturu, umění prezentovat výsledky a psát vědecké články „správnou“ angličtinou, umět napsat grantový návrh, ovládat velmi dobře biostatistiku. Obrovským tématem je etický rozměr výzkumu – ve vztahu k pacientům a studovaným osobám, obecně ochrana živých subjektů, včetně pokusných zvířat, integrita výzkumníka nebo zabezpečení dat. Když tenkrát přišla výzva k akademikům, kdo by měl chuť se zapojit, přihlásila jsem se, protože jsem s touto myšlenkou souzněla. Představy jsme měli víceméně konsenzuální a dali jsme tak dohromady vizi, jak by mohlo vzdělávání těchto studentů vypadat. Naše pracovní skupina se tak ve stejném složení o studenty v P-PooLu stará už deset let.
Co během nich bylo pro formování současné podoby programu zásadní?
On se vlastně stále utváří, protože se ukazuje, že některé věci jsou důležité více, jiné méně, ale už jen vidět, jak velká část těch primárně nadšených studentů v programu vytrvá až do konce svého studia a věnuje čas a nemalé úsilí výzkumné práci, dokládá, že program má smysl a je životaschopný. Že jsou studenti schopni publikovat a dosahovat nějakých hmatatelných výsledků, se přitom ukazuje už od prvního ročníku.
Kolik studentů P-PooLu v programu setrvá až do konce?
Z těch ročníků, které již absolvovaly (což jsou studenti s nástupem do studia v letech 2013–2017) se ukazuje, že zhruba dvě třetiny (65 %). Což je asi v pořádku. Ne vždy může asi i sebenadšenější student hned na začátku odhadnout své síly, motivaci a časovou dotaci, kterou musí věnovat standardnímu studiu. Vydrží ti nejpilnější a nejmotivovanější, z nichž zase zhruba dvě třetiny naplní vizi, že jsou spoluautory nějaké originální vědecké práce. To znamená, že jejich přínos k danému výsledku je tak zásadní, že je oprávněně kvalifikuje na spoluautorství a nešlo jen o nějaké příležitostné zapojení.
Co bývá nejčastějším důvodem toho, že student P-PooL v průběhu studia opustí?
V naprosté většině je argument ten, že standardní studium se ukázalo být natolik vytěžující, že už na nic dalšího nemá kapacitu. Což je naprosto v pořádku a čím dříve to student zjistí, tím možná lépe. (usměje se)
P-PooL je nabízen uchazečům s nejlepšími výsledky u přijímacího řízení a těm přijatým bez přijímaček, kteří se účastní nejrůznějších předmětových olympiád a projektů. Je bodový výsledek přijímacího řízení dobrým kritériem?
Určitě bychom dokázali i mezi ostatními uchazeči, kteří nakonec nejsou osloveni, najít takové, kteří mají předpoklady pro výzkum, ale bylo potřeba zvolit nějaké pragmatické kritérium a toto bylo jedno z nich. Víme, že výsledek u přijímacího řízení dlouhodobě koreluje se studijní úspěšností, takže vycházíme z předpokladu, že ti, kteří měli u přijímacího řízení velmi dobré skóre nebo jim byla zkouška odpuštěna, většinou standardní studium zvládají dobře a my si myslíme, že mají kapacitu dělat ještě něco navíc. Ale absolutní kritérium to není. P-PooL je částečně prostupný a stalo se, že se nám do něj student přihlásil až z druhého ročníku a my jsme viděli, že studium zvládá, že má předpoklady, tak jsme ho přijali.
„Myslím, že pokud vzděláváme lidi otevřené výzkumu jakéhokoliv typu, tak je mise P-PooL splněna.“
Kateřina Kaňková
Profesor Jiří Mayer, za jehož děkanování P-PooL vznikl, vzpomíná, že chtěl zřídit nejen program pro obzvlášť nadané studenty, ale pokoušel se prý i modifikovat přijímací řízení tak, aby ukázalo, zda má uchazeč předpoklad pro to, stát se dobrým lékařem. To se sice nepodařilo, ale P-PooL má k realizaci takové myšlenky asi nejblíž, ne?
Definice „dobrého lékaře“ je velmi široká a je otázkou, zda se to někde podařilo nebo zda to takto záhy – u uchazeče o studium – vůbec lze. Já jsem si před nedávnem dělala srovnání, jak vypadají přijímací řízení na lékařské fakulty v jiných evropských zemích, a jsou velmi různá. Někde hodnotí výhradně prospěch, jinde jde o kombinaci zkoušky a dalších kritérií, na další fakultě zase zohledňují motivaci a mimoškolní zájmy… Vše se odvíjí i od možností tu přijímací proceduru při dané kapacitě nějak standardizovat. My jsme obrovská škola, kapacita studia je velká a musíme pracovat efektivně. Nelze tedy například vést s uchazeči pohovory, jestliže máme každoročně kolem osmi a půl tisíce přihlášek, z toho do Všeobecného lékařství kolem tři a půl tisíce.
Kolik je studentů, kterým program P-PooL nabídne fakulta, a těch, kteří se o program proaktivně zajímají sami?
Oslovujeme tak kolem 150 přijatých studentů, přihlášku a motivační dopis zašle něco kolem 40 zájemců, směřujeme typicky k 20 přijatým. Když s uchazeči hovořím na akcích jako jsou třeba Dny otevřených dveří, často se dozvídám, že je právě P-PooL, který se za těch deset let už vžil do povědomí, tím důvodem, proč se hlásí zrovna do Brna. Zvlášť, když jsou přijati bez přijímacích zkoušek, bývá to dominantní faktor při jejich rozhodování, jestliže vědí, že se chtějí věnovat výzkumu. Na druhou stranu, P-PooL nikdy nebude masový program, a nikdy to nebylo cílem. P-PooListům se dostává velmi specializovaného a individualizovaného vzdělání – věnuje se jim jejich školitel a většinou další lidé z výzkumného týmu po dobu až pěti a půl let, kurzy zaměřené na vědeckou průpravu jsou vedeny špičkovými vědci z naší fakulty i odjinud. Má tedy oslovit velmi specifickou skupinu lidí, kteří chtějí medicíně nahlédnout více „pod pokličku“, pochopit, jak se znalosti posouvají dopředu (v souladu s paradigmatem medicíny založené na důkazech) a s chutí k tomu aktivně přispět.
Na hodnocení, zda se účastníky P-PooLu daří posouvat blíž k akademické kariéře, je ještě brzo, nějakou představu o jejich osudech ale určitě máte. Kolik jich zůstává v prostředí fakulty?
To byla úplně prvopočáteční idea profesora Mayera – že bychom programem podpořili jakousi sebeobnovu pracovišť, zvlášť těch teoretických, která jsou hodně výzkumně zaměřená. To se zatím úplně neukazuje a vlastně si nejsem jistá, že takový inbreeding, jak se říká, by měl být cílem. Myslím, že pokud vzděláváme lidi otevřené výzkumu jakéhokoliv typu, tak je mise P-PooL splněna. Nemusí nutně nastupovat na pracoviště naší Lékařské fakulty, ale šíří její dobré jméno a povědomí o kvalitě a to, jak pevně věřím, sekundárně přinese výsledky. Vím, že minimálně polovina absolventů P-PooLu pokračuje doktorským studiem a další část o tom uvažuje. Někteří odcházejí do zahraničí, ale většína nastoupí na klinická pracoviště nemocnic… Jaký bude další trend, však ukáže až budoucnost.
Co byste vzkázala uchazeči, který se možná brzy dozví, že byl přijat na lékařskou fakultu, může mít zájem o účast v P-PooLu, ale třeba si nemusí úplně věřit, že studium zvládne?
Každý zájemce se může samozřejmě na cokoliv doptat jak nás, tak stávajících studentů. My je rádi propojíme. Obecně, P-PooL je pro všechny, kteří jsou zvídaví, kteří si myslí, že na standardní studium mají, a kteří chtějí zbylý čas mezi učením věnovat výzkumné práci. Rozhodně by se nikdo neměl ostýchat. Přinejhorším bude muset uznat, že je toho na něj moc a z programu vystoupí. Ale ten náběh do experimentální práce je postupný, takže to není tak, že hned v první den by vše začalo na sto procent. (usměje se)
Jaké byste vyjádřila plány a přání do nejbližších let P-PooLu?
Máme na fakultě spoustu odborníků, kteří mají co říct, takže se s nimi snažíme identifikovat témata, která jsou dle nás důležitá, o nichž by se mělo mluvit, a program i tímto způsobem dál rozvíjet. Taky studentům usnadňujeme průchod programem ve smyslu podpory jejich života třeba stipendiem, protože jestliže se věnují už během studií výzkumu, tak toho volného času už jim skutečně moc nezbývá, ale i zde jsou rezervy. Určitě tedy je kam se dál posouvat, ale myslím, že ta podstata P-PooLu, tak jak vznikl, tedy systémově podchytit nadané, motivované a vědecky orientované lidi, zůstává platná a smysluplná.
