Česká komora porodních asistentek ji vyhlásila už popáté, přičemž letošní účast byla historicky vůbec nejvyšší, když se soutěže účastnily absolventky z hned devíti vysokých škol. Předním kritériem hodnocení prací je jejich praktický přínos pro porodní asistenci.
Anna Jašová, která navázala na úspěch své spolužačky Terezy Janečkové z roku 2020, zaujala osmičlennou hodnotící komisi zpracováním tématu „Kdy je optimální přerušit pupečník po fyziologickém porodu“. Třebaže tato problematika není v současné době příliš diskutovanou, debata o ní začíná sílit. I s ohledem na to, že správný postup a načasování přerušení pupečníku může výrazně prospět jak průběhu třetí doby porodní, tak adaptaci novorozence i jeho pozdějšímu vývoji.
Na následující tři dotazy odpověděla vedoucí bakalářské práce Radka Wilhelmová, která je zároveň garantkou studijního programu Porodní asistence na LF MU.
V čem vidíte hlavní význam a přínos oceněného textu?
Jedná se o bakalářskou práci, která přináší zdařilý literární přehled k tématu „načasování přerušení pupečníku novorozence po porodu“. Výstupy přehledu mohou podpořit modifikaci standardní porodnické praxe a umožnit bezpečnou volbu postupu založenou na důkazech. To z hlediska odborného. Z hlediska teoretické profesní přípravy studentů je pak nezbytné spatřovat přínos v tom, že naši studenti na velmi dobré úrovni zvládají realizaci literárních přehledů a identifikace vhodných odborných zdrojů. To zřejmě i přispělo k vyhodnocení práce jako nejlepší v ČR.
Výstupem práce je doporučení pro klinickou praxi. Jaká je stávající praxe či metodologie, jde-li o přerušování pupečníku? Čím se lékaři a sestry řídí?
Obecně jsou informace o možnostech zavedených postupů podávané ženám zdravotníky často nejednotné (bez ohledu na konkrétní téma), což generuje nejistotu ženy a její následnou nedůvěru v kompetenci zdravotníků. Výstupy bakalářské práce mohou být prvním krokem ke sjednocení podávaných informací a také postupů, což rodícím ženám umožní informovanou a zdravotníky současně akceptovanou volbu zdravotnického postupu. Nejedná se tedy o zjednodušené jedno doporučení, ale uváděny jsou možné alternativy a vhodné postupy odpovídající konkrétní situaci a potřebám ženy i možnostem klinické praxe.
Jak lze vůbec východiska podobné práce dostat do širšího povědomí a závěrečná doporučení skutečně prosadit do praxe?
Nalezené a popsané důkazy je třeba komunikovat, ideálně na širší odborné platformě. Tzn. například napsat článek do oborového periodika, vytvořit informační leták či brožuru nebo téma přednášet v rámci oborové konference. Jako další velmi důležitou položku vnímám těsnou a efektivní spolupráci vzdělavatelů a odborníků z klinické praxe, kteří se podílejí na přípravě budoucích zdravotnických profesionálů. V neposlední řadě při prosazení změny do praxe je nezbytná motivace a součinnost zdravotnických profesionálů na různých úrovních řízení. V tomto konkrétním případě je právě fakt, že byla práce vyhodnocena jako nejlepší na národní úrovni, skvělá příležitost pro možnost další diseminace a sdílení či šíření informací.
