Vážení a milí čtenáři,
nenávidím jubilea. Znáte to - dort se srazí, příbuzní přijedou, vždycky se někdo k smrti pohádá nebo urazí a nakonec stejně prší. Situace bývá o to bolestnější, že okolnosti zpravidla vyžadují nějaký důstojně bilanční projev, který taktně ignoruje grafikovo intimní přátelství s lahví či opakování ročníku polovinou redakce, zato s elánem zdůrazní pozitiva typu "hlavně, že jsme všichni zdraví."
I my máme výročí a nelze ho dost dobře ignorovat, už proto, že je naše. Už pětadvacetkrát jsme totiž prošli peklem uzávěrky, už pětadvacetkrát jsme si přísahali, že tohle číslo je skutečně poslední, protože kdo má mít na tohle nervy. Už pětadvacetkrát.
Nucen probírat se stohem starých MEDIKů a připravit onen kýžený důstojný bilanční projev, už jsem si sliboval, že nepodlehnu a s nadhledem se vyhnu všemu zamlčování negativ a radostnému vyzdvihování pozitiv. Měl jsem v úmyslu dělat, že výročí je něco jako politý ubrus v luxusní restauraci - všichni ho vidí, ale ze slušnosti ignorují. Jenomže ono to nejde. Nelze být konfrontován se čtyřmi roky vlastního života a necítit nic. Čtvrt stovky čísel… člověk listuje a už lehce zažloutlé listy se náhle, aniž víte jak, promění v jakési velmi osobní album a vy zjistíte, že listujete vlastní minulostí. Tohle jsem psal s vyhozenou plotýnkou, tenhle úvodník jsem psal týden před anatomií, tohle bylo, když jsem tu biochemii konečně udělal… V těch stránkách je nejen naše práce, ale i náš život. Nelze necítit nic.
A tak se už zase vezu. A bilancuji. Celou tu dlouhou cestu, kterou jsme urazili od prvního vydání MEDIKu on-line, od neobratných pokusů o časopis k ještě neobratnějším pokusům o lepší časopis. Zázraky se dějí jen ve filmech a nám trvalo čtyři roky, než jsme se některé věci naučili a jiné zapomněli. Kdybychom tehdy, v září 1996, tušili, jak pomalá a klopotná cesta povede dnešnímu, zdaleka ne ideálnímu, ale snad přece jen povzbudivému stavu, snad bychom se do toho ani nepouštěli. Ale ono je to o touze. O touze dělat svou práci ještě líp, napsat příště ještě lepší článek, udělat ještě lepší rozhovor, vyburcovat grafika k ještě lepším nápadům. Je to jen tahle touha a velká láska k tomu našemu časopisu, která nám pomohla překonat chvíle, kdy nám nic nevycházelo, momenty, kdy jsme jeden druhého už jen upřímně a k smrti nenáviděli, okamžiky únavy, beznaděje, naše omyly i prosté chyby.
Za chvíli začne porada k dalšímu, dvacátému šestému vydání a my jsme pořád tady. Proč vlastně? Po všech těch zmateně složitých souvětích jsem se nakonec dopracoval k prostému zjištění. Je to proto, že pořád máme víc než cokoliv jiného rádi naši práci, že po tom všem máme rádi i jeden druhého - a že máme rádi tenhle časopis. A taky vás, přesto (a taky právě proto), že po nás chcete pořád víc a víc.
Je zřejmé, že pomalu, ale jistě mířím k sentimentu, což je to poslední, co bych chtěl. Takže ještě jednou a jinak. Máte před sebou 25. Vydání MEDIKu on-line- Je stejné, jako každé jiné, jen trochu objemnější, doplněné o několik drobných radostí, které jsme chtěli udělat sobě i vám Ať se vám líbí.
Tomáš Kocourek, šéfredaktor