Kapitoly z dějin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity

(část čtvrtá)

Končili jsme neúspěchem dobře míněného a pracně budovaného brněnského Collegia anatomica, které bylo vlastně prvním pokusem ustavit v Brně lékařské studium. Bohužel zůstalo pouze u pokusu a jedinou památkou je historický záznam událostí a už značně vetchá zakládací listina.

Druhý pokus zbudovat v Brně školní přípravu adeptů medicíny, kteří se dosud vzdělávali pouze na univerzitách v zahraničí (pokud k tomu měli podmínky), u ranhojičů, bradýřů či lazebníků (kde většinu času vykonávali nádenické práce), anebo u krajských a městských fyziků (přálo-li jim mimořádné štěstí), souvisí s celkovým postavením tehdejšího Brna na Moravě.

Jak vůbec taková příprava budoucího lékaře vypadala? Adept byl zcela závislý na umění i odpovědnosti svého patrona. V předchozích výkladech jsme hovořili o vytvoření Hlavní zdravotní komise (po roce 1752), ta požadovala, aby byli "studenti" po kratším výcviku podrobeni zkoušce. Přijímáni do učení byli po svém patnáctém roce (až ukončili třídu syntaxe), aby se zjistilo, zda mají vůbec inteligenční předpoklady pro výcvik v chirurgii. Případný neprospěch mohl také znamenat, že se o ně jejich přidělený patron pramálo stará. V tom případě byl komisí potrestán, většinou tím, že musel vrátit za učně "Lehrgeld", což bylo jistě velmi nepříjemné, ale také "vypadl" student, prokázalo-li se, že nemá dostatečnou schopnost pamatovat si látku, či chybí-li mu zručnost k zákrokům. Mistři byli zavázáni přímo císařským oběžníkem, aby své učně nutili studovat německé chirurgické knihy, a také patřilo k jejich povinnostem pravidelně je zkoušet. O výuční list v "umění bradýřském" musel učeň žádat Hlavní komisi, vykonal-li řádně zkoušky. Asi si každý dovedeme představit úroveň takové samopřípravy i množství problémů, které ji provázely. Starost o pozvednutí přípravy ranhojičů (chirurgů) byla proto stále aktuální.

Dostáváme se tak k zajímavému historickému intermezzu, nepostrádajícímu v sobě jistou dávku tak příznačné české hašteřivosti a nepřejícnosti. Do konfliktu zájmů se dostala dvě největší moravská města - Olomouc a Brno.

Zdálo se, že Brno mělo ideální podmínky k rozvoji vysokého školství. Začaly se výrazně utvářet už poté, kdy se (1625) dokázalo ubránit Švédům. Za to se mu od císařského dvora dostávalo různých privilegií a začalo významem předbíhat Olomouc, kde Švédové bohužel setrvali až do roku 1650. Dostali jsme se časově až do 17. století, ale právě tam se zakládal hospodářský rozkvět Brna, který si vždycky následně vyžaduje i rozvoj kulturní, tedy i vzdělanecký a vzdělavatelský - prostě si to žádal vznikající "průmysl" textilní (hlavně přádelnictví, existovalo 14 manufaktur), Brno si postupně vysloužilo přívlastek - rakouský Manchester. I kontinentální blokáda Brna v období napoleonských válek prospěla městu tím, že začalo ve svém úrodném okolí pěstovat cukrovou řepu, což dalo vznik cukrovarnictví... Bylo nemyslitelné, aby se to všechno dělo bez potřebné intelektuální potence. Nahrávala jí celá reformátorská doba od císařovny Marie Terezie, Josefa II. až po Leopolda II., jehož činnost byla v tomto ohledu zvláště efektivní. Ale strach z francouzské revoluce (1789) reformy ukončil a vedl k zákazu zednářství a k rozvinutí procesů s jakobíny. Zednáře jsme připomněli proto, že v jejich lóžích se shromažďovali osvícenci. Zakázaní zednáři pak měnili svou činnost v zakládání vědeckých společností. Dlužno poznamenat, že veškerá vzdělanost se odehrávala v klášterech. Takové středisko postupně představovali augustiniani, kteří se usídlili v klášteře na Starém Brně. Z jejich středu vyšel např. Johann Gregor Mendel.

Rozvoj společenských věd byl značně tlumen, protože v sobě nesl nebezpečí mnoha podob rebelantství, ale přírodní vědy se rozvíjely poměrně svobodně. Bohužel pokud jde o rozvoj školství, jsou mimo vše ostatní také potřebné peníze. A těch se v druhé polovině osmnáctého století vůbec nedostávalo. Odpověď je jednoznačná, tereziánské Rakousko bylo vyčerpáno válkami. Znovu se snažit o budování jakéhokoliv Collegia bylo předem ztraceno.

Leč jistá naděje svitla, a to právě v souvislosti s dalším medicínským oborem, tentokráte šlo o babictví, které bylo stejně tak jako chirurgie vykázáno mimo lékařskou praxi. Velká mortalita rodiček i novorozenců (císařovna potřebovala hodně zdravých lidí) vedla koncem vlády Marie Terezie k reformě babické praxe, báby, babičky či báby pupkořezné (jak se všelijak označovaly) se nadále měly patřičně vzdělávat. Proto přijel do Brna z Vídně v lednu 1778 Amadeus Fichter (1748 - 1801), který zde měl vyučovat porodnictví. Po celou dobu v Brně se tak vlastně dělo sporadicky a v soukromí. Na podzim téhož roku Marie Terezie přeložila do Brna olomouckou univerzitu. Na její filozofické fakultě byla nově zřízena stolice pro ranlékařství (chirurgii) a porodnictví (babictví). Mohli bychom si zapamatovat, že vídeňský lékař Amadeus Fichter byl vlastně prvním řádným učitelem anatomie, chirurgie a porodnictví v dějinách brněnského lékařského školství. Bohužel v roce 1782 byla brněnská univerzita zrušena, právě když pro ni byla dostavěna nová budova. Opětně se přestěhovala do Olomouce, ovšem poklesla na lyceum. Až do roku 1871 bylo při něm zřízeno pouze samostatné dvouleté studium, jediná škola, která připravovala magistry chirurgie na Moravě.

Druhý pokus o lékařská studia v Brně trval pouze čtyři roky, i když ekonomické předpoklady i potřebný intelektuální potenciál - jak jsme se snažili naznačit - tu určitě existovaly. Důvody? To, co chybělo, byla vůle kompetentních osob. Vše ztroskotalo na neschopnosti zajistit potřebné prostory a na nechutném handrkování o zisky i nekolegiálními vztahy mezi ev. vyučujícími. Možná, že by se věc nakonec vyřešila předáním dostavěné univerzitní budovy na rohu ulic Jezuitské a Kozí, leč císař pán se rozmyslel jinak, změnil přesvědčení; na univerzitu se mají dostat jen ti nejnadanější, a proto omezil počet univerzit v císařství na tři - Vídeň, Prahu, Lvov.

(pokračování příště)